5.6. Transpersonální psychologie a širší pojetí lidské psychiky
5.6. Transpersonální psychologie a širší pojetí lidské psychiky
S renesancí psychologie v 60. letech 20. století a jejím návratem k „duchovním a duševním“ problémům psychiky nastává ve vývoji psychologie tendence k hlubšímu pochopení člověka a jeho lidství. Vzniká humanistická psychologie. V návazností na ní a v dalším kroku do nitra duchovních dimenzí člověka vzniká tzv. transpersonální psychologie.
V psychologii se tak nyní ukazují čtyři velmi výrazné přístupy k lidské psychice: behaviorismus, psychoanalýza, humanistická a transpersonální psychologie. Transpersonální psychologie se snaží o znovuobjevení skrytých dimenzí lidského vědomí, zkoumáním tzv. transpersonální zkušenosti a transpersonálních stavů vědomí. „Transpersonalita“ vyjadřuje překročení empirické zkušenosti, proto se ve zjednodušení hovoří o překročení hranice vědomí a jeho rozšíření o nové vnitřní dimenze. Pro postižení těchto „dimenzí“ se vžil pojem rozšířené vědomí, který je sice určitým zúžením náhledu na daný problém, ale vyhovuje dnešní psychologické terminologii. Nelze hovořit o tom, že je neúplným vyjádřením toho, co má zobrazovat, ale výklad a chápání jeho obsahu je velmi různorodé a někdy nedostatečné. V transpersonální psychologii je pojem rozšířeného vědomí „osovým“ prvkem, který tvoří základní předmět jejího výzkumu.
Pojem transpersonální zavedl místo pojmu spirituální Assagioli, když ve své lékařské disertaci poukázal na to, že Freudovu konceptu podvědomí chybí koncept „nadvědomí“.(1973) Pojem nadvědomí je však ještě staršího data, avšak nebyl používán v psychologii. Hovoříme-li o transpersonální psychologii můžeme sklouznout do pozic tzv. spirituální psychologie. Není to však totéž. Ve spirituální psychologii je pouze postulován duchovní činitel psychiky jako logicky vymezený koncept, není přijímám jako dogma určitého esoterního systému, hovoříme-li o zvýrazněné prioritě duchovního činitele psychiky, v níž mozek a nervový systém jsou nástrojem vědomí (duše), a nebo o určitém dogmatu nějakého esoterního systému (zenbudhismu, taoismu, mysticismu...). Vědomí je stejně reálné jako hmota a jenom náš náhled na něj bývá často rozdílný.
Někteří filosofové a psychologové považují transpersonální psychologii za psychologii spirituálních zážitků, tzn. zkušeností s vyššími formami duchovního života člověka, které exaktně založená psychologie ignoruje a nebo je vykazuje do prostoru patologických jevů. Předmětem transpersonální psychologie je však tzv. rozšiřování vědomí a psychické stavy s ním spojené, např. stav samadhi spojený s meditační technikou. Samandhi odpovídá určitému „změněnému myšlení“ spojenému se změnou vnímání v lidské psychice, při němž vlastní vědomí není „odbouráno“, ale „ztotožňuje“ se s objektem představ (metafyzický objekt), předpokladem tohoto stavu je uklidnění mysli (Mandela). Z hlediska širšího pojetí lidské psychiky to lze chápat jako útlum hmotných (biologických) procesů a zvýšení priority interakčně plasmatických informačních procesů. Jsme zde u problému sporu o předpokladu existence různých forem vědomí, které jsou odlišné i od obecné představy vědomí jako typicky lidské vlastnosti. Takováto různá pojetí vědomí se vymykají „ortodoxní“ (vědecko – pravdivostní) psychologii založené na postulátech, kterým je přisouzená pravdivost, přestože vychází jen z určitého pohledu na psychologický problém psychiky. Není pak divu, že pojem rozšířeného vědomí, který zobrazuje diametrálně odlišné tendence než „ortodoxní“ se jeví značně spekulativní, mystický a vybájený. Pohled na vědomí jako na „plod“ evoluce a verbalizované skutečnosti je zužující, sám však nevylučuje existenci dalších forem vědomí a specifických obsahů psychiky, které se zobrazují ve spektru diferencovaného vědomí v modelu širšího pojetí lidské psychiky. Rozšíření pojetí vědomí doprovází i rozšíření jeho působnosti jako aktivního činitele změn v jednotlivých rovinách existence světa. Vědomí působí do hmotné neživé i živé přírody z roviny biologické, fyziologické, fyzikální a informační, zde se nachází i základní problém psychotroniky vztah hmota - energie - informace a vědomí a jejich fenoménů. Narážíme zde rovněž na problém mnohosti nového chápání světa jako jednoty tří sfér biosféry, geosféry a noosféry, jíž je člověk součástí.
Samotné pojetí transpersonální psychologie i s určitým širším pojetím pojmu rozšířené vědomí vede k určitému propojení vědy a mystiky (logické, racionální a induktivní pohledy vědy se spojují s intuitivním, iracionálním, celostním a deduktivním, různých forem mysticismu). „Mystika“, pro exaktně uvažujícího člověka, je zde myšlena jako směr objevující nové zkušenosti označované za „mystické zážitky“, po tisíce let doprovázející člověka a dnes zahrnuté pod pojem rozšířené vědomí. Pro tyto „mystické zážitky“ obecně fenomény rozšířeného vědomí se těžko hledají objektivní kritéria, protože neodpovídají klasickým redukcím na vstup - výstup a nutně vedou k tvorbě nových modelů lidské psychiky mezi něž patři i tzv. širší pojetí lidské psychiky.
Druhým problémem hodnocení „mystických zážitků“ je určení vlastního místa tohoto zážitku v psychice. Objevuje se zde nutnost rozčlenění niterného spektra vědomí od roviny nevědomí a podvědomí, a dále nadvědomí. V „mystických zážitcích“ hraje také důležitou roli tzv. universální či kosmické vědomí, v souvislosti s širším pojetím lidské psychiky zase formy tzv. „rozprostřených vědomí“ rozšiřující psychické schopnosti daleko za hranice lidské existence. Každý badatel na této nejisté půdě vyšších psychických zážitků vymezuje svoji klasifikaci vědomí. Např. Grof rozlišuje ve své topologii psychiky - nevědomí, perinatální, biografické a transpersonální vědomí.
Stavy rozšířeného vědomí lze v omezené míře vztáhnout k Jungovým pojmům osobního a kolektivního nevědomí, ale chybí zde spojení s vnější realitou obecně vymezenou jako noosféra (duchovní sféra světa) v psychotronice redukovaná na pojem informační pole, v okultismu popisovaná jako astrální říše či psychosféra (vrstva atmosféry nabitá vibracemi psychických zážitků), která je v modernější formě prezentována jako tzv. morfogenetické pole. Filosofie modelu širšího pojetí lidské psychiky v kontextu pojmu nadvědomí a jeho vymezení jako subsystému vědomí člověka v návaznosti na vnější informační reality světa vymezuje dvě stránky „psychosféry“ – „biosféry“ (sféry duchovních údajů a procesů Země) a to informační pole a skupinové vědomí. Informační pole představuje 5-tou dimenzi prostoru a skupinové vědomí aktuální stav na rozhraní existence našeho světa a 5-té dimenze, v němž se tyto dvě úrovně „historie světa“ a jeho budoucího vývoje daného okamžikem přítomnosti mísí, slučují, integrují v novou potenciální realitu tvořenou zjednodušeně řečeno v informačním procesu prostoru. Vymezení tezí informačního pole a skupinového vědomí umožňuje skloubení a pochopení existence záznamu (stopy) o existenci světa a idee „tvůrčího principu“ v něm (přesněji spolutvůrčího či tvořícího principu), který může a nemusí ovlivnit budoucí vývoj na Zemi. Je zajímavé, že fakt určité existence vyšších forem vědomí potvrzují i pocity astronautů (USA) a kosmonautů (Rusko), kteří vlastně v totální isolaci na oběžné dráze okolo Země, v kosmickém prostoru zažívají stavy rozšířeného vědomí a pocity existence ještě něčeho duchovně vyššího. Zážitky určitého probuzení vědomí s jeho odosobněním, staví naše „smyslové vědomí“ do světla nedokonalé iluze. Je však samozřejmě diskutabilní, zda tyto stavy nejsou únikem od těžkostí života a osamělosti na oběžné dráze, čímž by sklouzly do oblasti psychopatologie. Existují však zároveň metody, které umožňují navozování takovýchto stavů specifickou technikou - transcendentální meditace, holotropní dýchání a nakonec i používání drog známé pro tyto praktiky od nepaměti.
„Transcendentní“ zážitek - prožitek psychiky je však vždy více či méně ovlivňován objektivními vnitřními stavy (postoje, zážitky, světonázor...) a vnějšími podmínkami (vlivy prostředí, sociální úrovní společnosti, tj. tedy také faktory, které zařazují člověka do určité lidské skupiny). Tyto se pak odráží v „míře“ překročení hranic „smyslového vědomí“, ať časových či prostorových, vyjádřených „hloubkou“ stavu rozšířeného vědomí, nebo-li velikostí otevření vnitřních dimenzí lidské psychiky.
Ve stavu rozšířeného vědomí se vykazuje v psychice trans-empírická skutečnost ve formě konvenčních symbolů, které jsou verbálními prostředky těžce sdělitelné. V esoterní (spirituální) psychologii podle Walshe se hovoří, že stav našeho normálního vědomí je daleko pod úrovní funkčního optima a že existují „vyšší“ stavy vědomí vyjadřující „pravý“ stav lidského ducha. Tyto vyšší stavy lze navodit určitými technikami, přičemž řečové zprostředkování těchto stavů je omezeno na slova, kterými nelze vyjádřit vše. Tyto závěry, které odpovídají vlastně i transpersonální psychologii a psychotronice zpochybňují základní vědecké principy obecné psychologie. Fenomén rozšířeného vědomí se stává součástí více oborů a má stále více stoupenců, přestože je dosud vymezen obecně a neurčitě. S tím zde vyvstává i možnost sklouzávání na různá esoterní dogmata a metafyzické výklady, což však nemění nic na tom, že otvírá nové poznání vnitřních dimenzí člověka a speciálně ve vztahu k nadvědomí otvírá duchovní dimenzi psychiky.
5.5. Humanistická psychologie a širší pojetí lidské psychiky
5.5. Humanistická psychologie a širší pojetí lidské psychiky
Se vznikem průmyslové revoluce a rozvojem věd ubírajících se ryze exaktními cestami je spojeno i odosobnění psychologie od nitra prožívání člověka, což souvisí s vyvozování zákonů z empirické zkušenosti a stanovování logických pravidel s přesnými (přírodovědeckými) pojmy. Naproti tomu humanistická psychologie představuje něco zcela jiného - neurčitost pojmů a jejich obsahů, daná neuvěřitelnou variabilitou lidské psychiky. Humanistická psychologie představuje určitý návrat ke klasickému pojetí psychologie jako vědy o prožívání a je založená na renesanci introspektivního přístupu k člověku. Cílem humanistické psychologie se jeví vyplnění určité mezery v náhledu na člověka vzniklé zaměřením na materiální bytí. Z pozice behaviorismu nelze pochopit tvořivost lidské osobnosti, protože to není otázka nějaké fyziologické rovnováhy (homeostáze), nýbrž je to ryze lidské naplnění života a uskutečnění jeho ideálů. Vnitřní psychický proces člověka se jeví jako skutečně těžko vymezitelná duševní činnost v žádném případě neredukovatelná na reflexy a soubory fyziologických reakcí. Do psychologie se také opět vrací i diskutovaný pojem duše od něhož lze vše lidské odvodit jako „nástiny možností duše“ existencialismus.
Samotná humanistická psychologie nemůže negovat dosavadní vývoj psychologie chování (vnějších projevů psychiky) a ani jej nemůže nahradit. Velmi vhodně však doplňuje a koriguje vývoj psychologie k lidským stránkám psychiky a k jeho duchovním hodnotám. Proto se u ní projevují i filosoficko - antropologická kritéria a snaha o překonání abstraktního schématu „stimul - organismus – reakce“ širším, celostným pohledem na psychologické stránky lidského bytí. Humanistická psychologie má proto úzký vztah k filosofickým systémům existencionalismu a humanismu, chápe člověka jako vědomého aktivního tvůrce své existence a liší se v tomto smyslu od reaktivního modelu člověka, jak byl vypracován v psychoanalýze a behaviorismu. Samotný vznik humanistické psychologie v 60-tých letech byl podmíněn právě studiem tzv. esoterních filosofických systémů (zenbudhismu, taoismu...) a jejich praktik (jóga, meditace...). Tyto filosofické systémy jsou ve své podstatě postaveny na psychologii člověka a rozpracovávají komplexní vnímání člověka, přírody, bytí a jejich proměny.
Klasik humanistické psychologie anglický psycholog Cohen hodnotí nástup behaviorismu v psychologii, velmi kriticky, hovoří o jeho odcizení od poslání studovat a chápat lidský duševní život, když rezignuje na studium prožívání a stává se quasipřírodní a zoocentrickou vědou o chování, v níž se člověk jeví jako automat (řízená biologická soustava) vsazený do provozu rigidních reflexních řetězců.
S humanistickou psychologií se vrací do psychologie typicky lidské dimenze psychiky, jako je cíl, vůle, sebeprožívání, vědomí, které behaviorismus ze svého výzkumu vyloučil. Lidský život a chování člověka se začíná opět jevit jako rozsáhlý systém, v němž podstatnou roli hrají hodnoty, cíle a smysl. Lidská individualita je možností i skutečností směřující k naplnění - seberealizaci tj. cílovostí života. Pomineme-li „seberealizace“ společné člověku i zvířeti /sex, hlad, moc.../ má člověk další specifické potřeby seberealizace oddání se plnění nějakého úkolu a povolání či poslání, kterému se plně odevzdává o obětuje mu třeba i celý život. Jóga učí tzv. „jednotě v myšlení a činu“, které umožňuje ztotožnit „chci“ s „musím“, navozuje zvláštní pocity slasti a dává velkou vnitřní sílu k životu člověka, stejně tak jako náboženské praktiky. Člověk žije v duchu svých vnitřních ideálů. Seberealizace v podobném smyslu je nakonec i podmínkou duševního zdraví. V teoriích motivace představuje určitý osový prvek spojený s uspořádáním hierarchie lidských potřeb (od existenčních přes individuální k sociálním). Optimální seberealizace navozuje určitý optimální vztah mezi psychickým obsahem, organismem a jeho životním prostředím, tj. přírodou a společností.
Seberealizace dle širšího pojetí lidské psychiky má čtyři „psychicky“ determinované směry, dva dovnitř organismu a dva vně organismu. „Směr“ seberealizace nadvědomím je v životě tendencí k vyrovnání se s přírodou (tendence k rovnováze s prostředím a přírodou jako celkem). „Směr“ seberealizace intervědomím představuje v životě tendenci k vyrovnání se se sociálními podmínkami a společností (tendence k sebeuskutečnění ve společenském měřítku). „Směr“ seberealizace podvědomím je tendencí vyrovnání se s prožitou vlastní existencí (prenatální, perinatální a biografickou), (tendence k vnitřnímu vyrovnání). „Směr“ seberealizace nevědomím je tendencí vyrovnání se s vlastní biologickou stránkou organismu (tendence k zachování vlastní existence). V rámci seberealizace je významnou tendenci „tendence k uspořádání vlastní identity“ jako skrytá vnitřní tendence sebeuskutečnění psychiky vlastním vědomím.
Centrálním pojmem humanistické psychologie se stává opět vědomí. Bugental zformuloval následující základní postuláty humanistické psychologie:
- člověk jako takový je něčím víc než sumou svých částí (je charakteristikou osoby a ne organismu, osoby nositele lidských aspektů)
- člověk existuje v lidském prostředí (je součástí interpersonálních vazeb v sociálním kontextu)
- člověk disponuje výběrem (má možnost volby dané jeho vědomím a zkušeností čímž překonává hranice své biologické schránky a stává se nositelem vnitřních a vnějších změn)
- člověk koná cíleně (intencionalita člověka je zaměřená činnost člověka, spojená s hodnocením a tvořivostí směřující k vytváření „lidských“ hodnot čímž se odlišuje od jiných druhů)
Širší pojetí lidské psychiky jako model lidského vědomí odpovídá některým tezím humanistické psychologie, zvláště chápání vědomí jako „víceúrovňové reality. Vědomí je informačním procesem, ať vnitřním či vnějším, v objektu organismu, který z něj dělá subjekt - bytost.
V souhrnu lze podstatu humanistické psychologie určit třemi charakteristikami:
1- jejím předmětem je lidská zkušenost, resp. prožívání existenciálních zkušeností
2- zjištěná fakta jsou interpretována v rámci humanistického přístupu
3- základním tématem je vztah mezi tím, čím člověk je, a tím, čím chce být
Vědomí je schopnost člověka transcendovat, konkrétní bezprostřední situaci (již je neoddělitelnou součástí) a myslet v abstraktních termínech (termínech možného). V těchto dvou pólech vědomí je „lidské dilema“ a mezi těmito „póly“ probíhá vývoj, prohlubování a rozšiřování lidského vědomí.(May)
Podle stupně „rozšíření“ lidského vědomí, lze z modelu širšího pojetí lidské psychiky nejen specifikovat určité psychické možnosti, ale i podat specifickou klasifikaci lidských povah - typologie určité selektivní senzitivity psychiky člověka, tendenčně odrážející a upřednostňující některou z realit člověka a prostředí.
5.3. Širší pojetí lidské psychiky a kongnitivní psychologie
5.3. Širší pojetí lidské psychiky a kongnitivní psychologie
Kongnitivní psychologií rozumíme, mimo jiné, psychologii poznávacích procesů. V této psychologii se v posledních desetiletích vyčlenil směr redukující poznávací procesy na procesy zpracování informace. Z hlediska našeho modelu širšího pojetí lidské psychiky náš zajímá hlavně tento specifický psychologický směr. Náš model v jeho světle představuje kongnitivní teorii psychických a psychotronických jevů. Vlastní poznávací procesy uvnitř lidské psychiky, dle modelu širšího pojetí lidské psychiky, jsou vázané vždy k odpovídajícímu percepčnímu prostoru psychiky a k integritě z nich tvořené ve vlastním vědomí. V teorii širšího pojetí lidské psychiky máme dá se říci čtyři druhy poznávacích procesů, odpovídající určité „hraniční“ percepci, které v sumě informačního procesu vlastního vědomí představují to co vstupuje na vědomou úroveň psychiky jako vnitřní percepce poznání.
Vznik kongnitivní psychologie je ve svých podmínkách a zdrojích spojen s velice různorodými přístupy podobně jako tomu bylo při zrodu širšího pojetí lidské psychiky. Kongnitivní psychologie se zjednodušeně řečeno vyvinula spojením psychologických směrů zahrnujících verbální učení a inženýrskou psychologii s nepsychologickými směry, teorie informace, komunikace, kybernetiky a lingvistiky. Účelem vytvoření širšího pojetí lidské psychiky je zobrazení „architektury lidské mysli“ odrážející věrně čtyři různé stránky lidské psychiky. Tento model je obecný a proto je vzdálen kongnitivním modelům, které mnohdy až ústí do tvorby počítačových velice detailních modelů psychiky. Z kybernetiky a vědy o počítačích převzala kongnitivní psychologie rovněž pojetí člověka jako systému, který je sto zacházet ze symboly, tj. přijímat a interpretovat je a dále se v souladu s nimi i chovat přesně podle jejich vnitřního významu, dle potřeby si nakonec můžou vytvořit i nové. Pokusy o modelování lidské psychiky vyústily v tzv. konekcionismus, který se snaží popsat „architekturu mysli“ obecnou teorií modelování průběhu psychických procesů, přičemž klíčovým momentem je modelování poznávacích procesů jako procesu zpracování informace v modelové struktuře psychiky.
Kongnitivní psychologie zavádí modely poznávacích procesů a jejich interakci, které mají tyto znaky:
a) mnohaúrovňovost, tzn. rozložením informačních procesů na úrovně, z nichž každá je pak chápána samostatně a může mít své proměnné
- širší pojetí lidské psychiky je mnohaúrovňový model psychiky s diferencovanými pěti úrovněmi informačních procesů vázaných na dané subsystémy psychiky - podvědomí, nadvědomí, nevědomí, intervědomí a vlastní vědomí.
b) překonání tradiční klasifikace psychických funkcí
- širší pojetí lidské psychiky navazuje na tradiční klasifikaci a vymezuje psychické funkce v souladu s poznáním psychotroniky
c) vyčlenění dílčích složek poznávacích procesů modelováním jejich interakcí, experimentálně ověřujících příslušné hypotézy
- model širšího pojetí lidské psychiky je postaven na základě experimentálního poznávání bádáním v oboru psychotronika. Představuje hypotézu, která čeká na své ověření, a to co je v ní nejpodstatnější je, že zavádí dva druhy interakcí psychiky a objektivní reality.
d) modelování interakce dvou či více procesů, k níž dochází v procesu zpracování informací za působení určitých podmínek. Dlouhodobá orientace kongnitivní psychologie, zaměřená na zjištění povahy těchto interakcí, vyúsťuje do tří typů modelů - jde o modely funkční, strukturální a interakční.
- model širšího pojetí lidské psychiky je funkčním modelem s obecnou strukturou a vymezením míst jednotlivých interakcí psychiky s vnější a vnitřní realitou. Je však vnitřním modelem bez detailizace, tzn. že nedokáže vysvětlit vznik percepce. Toto bude úkolem dalšího rozpracování až bude podrobněji popsán jako dvouúrovňový proces zpracování informace současně ve dvou fyzikálních prostředích - interakčně plasmatické struktury a biologické hmoty, tedy jako prolínání informací dvou odlišných charakteristik.
e) modelování psychického procesu (analogií) simulací na počítačích.
Centrálním problémem kongnitivní psychologie je mentální reprezentace (mentální reprezentaci si lze zjednodušeně představit jako psychický ekvivalent objektivní skutečnosti v informačním procesu psychiky). Formy mentální reprezentace jsou ve svém základě odvíjeny od forem externí reprezentace, v níž se uplatňují dva nástroje reprezentace světa - a to obraz a slovo (jakožto prvek jazyka) nabývají však i nových specifických forem. Problém postavení každého z těchto dvou základních nástrojů reprezentace světa, otázka existence každého z nich právě ve funkci nástroje mentální reprezentace, vyvolala řadu diskusí, které ovlivňovaly vývoj psychologické teorie mentální reprezentace jako celku. Existuje např. řada sporů okolo uznání mentální reprezentace při tvorbě imaginace /obrazotvornosti/ jakožto jedné ze základních funkcí psychiky. Imaginativní reprezentace neobsahuje žádné argumenty, ani nemá jasnou syntax, má konkrétní charakter a nelze prostřednictvím ní zařazovat pravdivostní hodnotu reprezentovaného jevu. Důležité však je, že výsledek imaginativní reprezentace je manifestován v pomyslném psychickém prostoru, což si lze představit i jako aktivní prostor psychiky daný stavem vývoje v okamžiku přítomnosti.
Mentální reprezentace z hlediska širšího pojetí lidské psychiky je z jedné strany vnější a z druhé vnitřní projev psychiky, který není závislý jen na „smyslových jevech“ - představě, obrazu, slovu, znaku - ale i na „mimosmyslových jevech“ tedy jevech založených na přímém fyzikální kontaktu a přenosu informace (distanční /psychotronické/ interakci), kdy projevem mentální reprezentace je jev - ztotožnění, přímého poznání a otisku zření po časové ose i proti ní. Mentální reprezentace má tedy dvě roviny projevu a současná kongnitivní psychologie a obecná psychologie vůbec řeší jen jednu z nich, druhá je doménou psychotroniky.
Podívejme se pohledem Paiviona na širší pojetí lidské psychiky. Měli by jsme zavádět kódy pro jednotlivé subsystémy našeho modelu museli bychom jich zavést více, tak abychom jimi obsáhli jejich výhradní regulační funkce:
- regulace organismu v přírodního systému (přes nadvědomí)
- regulace vlastního organismu (nevědomím)
- regulace organismu ve společenském systému (přes intervědomí)
- regulace vybavování informačních stop z paměti (podvědomím)
- regulace výběru informací z jednotlivých subsystémů psychiky směřující jednoznačně existenčnímu zachování organismu a jeho specifické seberealizaci v jednotlivých psychických prostorech.
Zavedení kódu pro jednotlivé subsystémy lidské psychiky je zde spojeno s problémem kvalitativní odlišnosti regulačních funkcí nutných k zachování vlastního organismu, současně s naprostou kvalitativní odlišností jednotlivých psychických prostor (příroda, společnost, organismus, paměť). Je zde problém diferenciace smyslových veličin verbální a neverbální povahy, které uvnitř psychiky existují jen jako potenciality objektivních i subjektivních skutečností. V modelovém chápání psychiky jsou tedy nutné skutečně tři kódy, „kód“ verbální úrovně, „kód“ neverbální úrovně a „kód“ jejich zobrazení uvnitř psychiky, na který se oba předešlé převádějí, tak že mezi nimi již není patrného rozdílu. Na druhé straně je zde však nutné poznamenat, že neverbálních signálu je podstatně více než verbálních, protože neverbální signály vstupují do psychiky třemi „branami“ - nevědomím, podvědomím a nadvědomím, zatímco verbální signály vstupuji jen „branou“ intervědomí.
Podle učení starých civilizací jako např. staroindická filosofie, taoismus, hermetismus a praktiky jógy nás lze navodit psychické stavy v nichž se rozdíly verbálních a neverbálních signálů smazávají. Tímto se však zároveň smazává i rozdíl ve vstupu informací do psychiky, nastává rovnováha, zrovnoprávnění vjemů tvořených cestou smyslové a mimosmyslové (distanční, psychotronické) interakce. Všichni my lidé jsme vedeni výchovou již od narození k převaze smyslové interakce nad distanční, zvláště v rovině verbální komunikace. Jinak také řečeno jsme výchovu učeni rozšiřovat své vědomí jen do prostoru intervědomí. Řešení problému kódu v psychice nakonec ztrácí smysl a zužuje se na rozvrstvení v priority neverbálních a verbálních signálů, které mají tvar potencialit nesoucích informaci o objektivní a subjektivní skutečnosti, tato potencialita není nakonec nic jiného než informační stopa nebo uspořádání či soubor několika stop vytvářejících v psychice „tvary“, které jsou výrazy nejen představ, ale i schopností lidské psychiky. Mimo tohoto je tedy třeba řešit problém „kódu“ převodu objektivní skutečnosti jednotlivých percepčních prostor psychiky na verbální a neverbální signály. Ve vlastním rozsahu psychiky je totiž již jen pohyb „informačních stop“ (signálů) verbální a neverbální povahy u nichž není podstatné „odkud jde, ale kam jde“. Kognitivní psychologie zavedla pro paměťové stopy označení „engram“. Toto označení má veliký metodický význam, protože se tím rozliší vlastní informační stopa jako součást paměti, tj. engram, od informační stopy účastnící se informačního procesu psychiky, tj. signál (informační stopa v pohybu).
Kongnitivní psychologie má také tzv. informační paradigma, podle kterého je myšlení informační proces (kvalitativně odlišný od nám známých procesů z výpočetní techniky).
Analogická pojetí myšlení a procesů zpracování informací orientuje kongnitivní psychologii nebiologickým směrem v němž proces zpracování informací vystupuje sám o sobě.
Samotná redukce poznávacích procesů na proces zpracování informace má však zásadní význam a lze očekávat, že paradigma informačního procesu přeroste vlastní kongnitivní psychologii a stane se základem obecné psychologie. Modely informačního procesu psychiky jsou mnohaúrovňové, hierarchicky uspořádané systémy, které svými funkcemi reprezentují okolní zkušenost, uchovávají její současnou i minulou podobu, vytyčují obraz blízké skutečnosti a zajišťují optimální adaptaci člověka na měnicí se prostředí.
Abstrakce psychiky od hmoty a energie a její redukce na informační proces neznamená, že tento proces není na nich závislý, ba právě naopak. Informační proces psychiky je determinovaný fyziologickými, biologickými, biochemickými a biofyzikálními faktory organismu a vlivy prostředí, což je velmi blízké pojetí modelu širšího pojetí lidské psychiky.
5.4. Behaviorismus a širší pojetí lidské psychiky
5.4. Behaviorismus a širší pojetí lidské psychiky
Behaviorismus je směr v psychologii studující zákonitosti chování založené na závislosti podnětu na organismu (podnět - reakce). Behaviorismus se vyhýbá introspektivnímu zaměření psychologie. Vychází rovněž z poznatků studia chování zvířat. Pečlivé studium chování a jeho popis v sobě nese zásadní antimentalistická stanoviska a zároveň je vyjádřením odklonu od introspektivních metod psychologie 19. století. Tento odklon v dané době byl revoluci v psychologii myšlení. Introspektivní metody a pojmy psychologie byly prohlášeny za individuální a subjektivní - tedy objektivně nespolehlivé. Introspekci nahradila metoda pozorování lidí, člověk se svou psychikou byl v tomto pozorování „černou schránkou“. Behaviorismus má tedy naprosto odlišný způsob náhledu a problém života. Nehledá cestou k jeho podstatě, jak to učinily různá pseudovědecké popisy světa a zdroje psychotroniky, ale řeší problém vnějších projevů života.
Behaviorismus obsahuje zásadní scientistické a pozitivistické představy o poznatelnosti světa (svět lze objektivně poznávat jen „cestou“ přírodních věd, popisem a vyhodnocením jevů a faktů pozorovaných v chování, je zde až fenomenalistický postoj - věci poznáváme podle toho jak se nám jeví).
Behaviorismus reinterpretuje zásadně některé psychologické pojmy např. myšlení chápe jako mluvení po tichu, popřípadě svalovou činnost (podle Watsona), která je rozdělena dále na tři druhy činnosti - verbální aktivitu, aktivitu visuální a gesta. City jsou rovněž regulovány na fyziologické procesy, dění vegetativního nervového systému. Vědomí je kategorií, která se v behaviorismu objevuje až později a je vykládáno jako vlastnost skrytého (vnitřního) chování. Proces učení je absolutizován na prioritní vliv prostředí při formování jedince, z tohoto postoje později vzniká environmentalismus.
Behaviorismus z hlediska širšího pojetí lidské psychiky řeší vztahy lidské psychiky v rovině existenční dimenze. Subsystémy nevědomí, vlastního vědomí a intervědomí jsou dle něj interpretovány jako obsah černé schránky, který lze vymezit sledováním vztahů organismu a prostředí.
Behaviorismus se vyvíjí v několika fázích, jeho vývoj směřuje nakonec k určité obrodě mentalismu, lépe řečeno k přiblížení k původnímu pojetí psychologie 19. století. Přechází, tak od studia chování zvířat a lidí a přes různé revize behaviorismu dochází tak k formulování ekologické psychologie, environmetální psychologie, fyziologické psychologie a neuropsychologie. Z východiska psychických jevů založeného na analýze chování a zásadně přírodovědecké metodologie výzkumu nastává v psychologii jednoznačný příklon k výkladu chování člověka fyzikálně chemickými, biologickými a sociálními aspekty. V psychologii se objevují výklady percepce, učení a pod. založené na syntéze s ostatními přírodovědeckými disciplínami, objevuji se i směry integrující oblast psychologie, antropologie a biologie.
Předmětem psychologie (behaviorismu) je podle Watsona, chování lidí a zvířat. Cílem psychologie má být formulace zákonů chování, predikce a řízení chování. Vědomí není právoplatným předmětem vědeckého studia. Myšlení, ale považoval za verbální chování (subvokální řeč).
Jednotkami chování jsou reflexy nebo spojení podnětu - reakce, ať již vrozené nebo podmíněné. Hlavní metodou psychologie je studium podmíněných reflexů, i když ostatní metody pozorování vnějšího chování, s pomocí nebo bez pomoci přístrojů jsou také vhodné. Reflexologie založená Sečenovem a rozpracovaná Pavlovem má v sobě behavioristický postoj ke studiu psychologie.
Zásadní přínos behaviorismu je i v teorii učení, která je odlišná od teorie podmiňování ve smyslu Pavlova. Mowrer zavedl tzv. dvoufaktorovou teorii učení, rozlišující dva typy učení, znakové učení a učení, které se uplatňuje při řešení problémů neboli instrumentální podmiňování. Každý z těchto typů učení se realizuje mechanismem styčnosti a posilování. Posílení může být „úbytkové“, při něm dochází k redukci pudu (vhodným příkladem je „odměna“) a posílení „přírůstkové“ (kdy dochází k indukci dalšího pudu - příkladem je trest). Posílení je postulováno jako základ v procesu učení. Reflex je považován např. i za korelaci mezi stimulem a odpovědí. Operativní podmiňování, prostřednictvím něhož se prokazuje aktivita subjektu, zahrnuje např. změnu chování v důsledku posílení.
Pro model širšího pojetí lidské psychiky je podnětná environmentální psychologie studující hlouběji závislost jedince na jednotlivých typech prostředí např.:
- prostředí předmětná (fyzikální biologické prostředí a prostředí lidské)
- prostředí kontextuální (závislost na kulturní podmíněnosti, generační a pohlavní odlišnosti)
- prostředí osobní
Unikátní je teorie holografického modelu mozku amerického psychologa K.H. Pribrama. Tento psycholog se velmi nově vypořádal s některými mentalistickými termíny, jako je např. termín obraz a plán. Jeho model mozku se stal východiskem modelování stavů vědomí. Není bez zajímavosti, že se tento psycholog ve svém vývoji orientoval i na transpersonální psychologii a jeho model lze uplatnit v psychotronice.
„Holografické“ modely souvisí s novým přístupem k podstatě existence lidské psychiky, které naznačují překonání neurofyziologického, či biochemického modelu tvorby psychiky modelem kvantovým. V širším pojetí lidské psychiky je to vyjádřeno v paradigmatu vymezení dvou nosných substrátů psychiky a to „hmotné struktury“ (biologické hmoty organismu a ve vztahu k psychice zvláště nervový systém) a „plasmatické hmoty“ (interakčně plasmatické struktury organismu a ve vztahu k psychice zvláště tzv. osamostatněná interakčně plasmatická struktura).
5.2. Celostní psychologie a model širšího pojetí lidské psychiky
5.2. Celostní psychologie a model širšího pojetí lidské psychiky
Celostní psychologie zdůrazňuje prioritu celku neboli (podle lipské školy gestaltismu) - komplexu. Rozdělením komplexů se nebudeme zabývat. Jednotlivé komplexy jsou v psychice zařazeny vždy do vyšších celků. Souhrnem celků je tzv. zážitkový proud odpovídající celostní kvality např. citu.
Celostní psychologie zastává princip absolutní neskladnosti prožívání a veškerého duševního života vůbec. Lipská škola gestaltismu odmítá dělení psychiky na části. Podle ní takové pojmy jako je počitek, asociace, syntéza, dokonce i podvědomí nemají smysl, nevystihují totiž psychiku a jsou zbytečné. Z takovéhoto pohledu je model širšího pojetí lidské psychiky zbytečný. Je to dáno směrem pohledu na lidskou psychiku. Celostní psychologie na ní nahlíží jako na nedělitelný celek, stejně tak i každý člověk je jeden konkrétní celek, který může být součásti vyšších sociálních celků jako je rodina a národ. Nejvyšším a nejčistším celkem je Bůh. Hierarchie celků vytváří modely v nichž lze hledat souvislosti chování člověka ve vztahu člověka a prostředí. Model širšího pojetí lidské psychiky je něco jiného - ten řeší problém informačního procesu lidské psychiky a jeho čtyř základních vstupů, tj. čtyř percepčních prostor přírody, společnosti, organismu a paměti. Širší pojetí lidské psychiky je v určitém smyslu také modelem „gestaltickým“, protože jeho struktura obsahuje dispozice sloužící k výkladu zákonitostí psychiky, ne však v jejím obraze a v její podstatě. Tato struktura není však „reálnou duševní silou“, jejíž nositelem v gestaltismu struktura skutečně je, ale je jen vyjádřením určitých souvislostí přiřazení člověka k člověku, společenské reality, přírody a kosmu. Širší pojetí lidské psychiky je popisným modelem, který odráží důležité principy vystupující vždy v konkrétních vnitřních a vnějších vztazích organismu. Celostní psychologie nakonec nedělá nic jiného. Podle ní každá duševní bytost existuje jako jeden absolutně konkrétní celek. Tato duševní totalita individua je dále zasazena do vyšších sociálních celků, především rodiny a národa, a to vše je nakonec obsaženo v bohu jako jediném a úplně čistém celku, který nad sebou nemá žádný celek, ani sám sobě není podcelkem.
Velice podnětnou myšlenkou gestaltismu je teze o isomorfii světa psychického se světem fyziologickým a se světem fyzikálním, zvláště se uplatňující ve vývoji psychologického myšlení. Takovýchto podnětných myšlenek je v gestaltismu mnoho, zvlášť bych poukázal na dvě a to idea sociálního prostoru a interpersonální percepce.
Lidská psychika svou působností prolíná více „prostorů“ a každý prostor pojímá svým specifickým percepčním procesem. Model širšího pojetí lidské psychiky rozlišuje čtyři druhy percepčních prostorů a jim adekvátní percepce:
1. Paměťový percepční prostor (paměť) - tvoří soubor informačních stop individuální, biologické a předbiologické existence organismu (hmoty) a vědomí, je ryze vnitřním percepčním prostorem organismu.
2. Biologický percepční prostor psychiky (organismus) - představuje vlastní objem biologické hmoty organismu, která se odráží v psychice a je z její roviny řízena, zároveň tento prostor je rozhraním její vnitřní a vnější existence, která se diferencuje významově do dvou dalších percepčních prostor (3. a 4.).
3. Percepční prostor společenské reality (společnost) – je prostor, ve kterém se člověk pohybuje, tvoří ji masa lidských jedinců a přetvořená příroda lidskou činností - lidskými výtvory a kulturním dědictvím lidstva.
4. Přírodní percepční prostor (příroda) - představuje (lidsky nepošpiněnou) kolíbku v níž se člověk zrodil, není to jen smyslově postižitelný obzor přírody, ale příroda jako celek i se svými skrytými rozměry vnímanými v souvislosti s distanční (psychotronickou) interakci organismu a vědomí.