Psychotronické jevy

Psychotronické jevy jsou přírodní jevy, které studuje a zkoumá psychotronika.

Základní psychotronické jevy jsou:

Telepatie (forma komunikace organismu živé hmoty v terminologii Z. Rejdáka tzv. biokomunikace)

Telegnóze (forma poznávaní organismu živé hmoty v terminologii Z. Rejdáka tzv. biotelegnóze)

Psychokinéze, popř telekinéze (formy působení organismu živé hmoty na prostředí objekty a subjekty v terminologii Z. Rejdáka tzv. biotelekinéze)

Bioterapie (forma interakce organismu živé hmoty v informační a energetické rovině)

 

Obsahové části
Biokomunikace - telepatie
Biotelegnose - jasnovidnost, jasnozření, telegnoze
Informační pole
Biotelekineze - psychokineze, telekineze
Bioterapie - (lečitelstvi)

Pojmy jsou vymezeny podle zdroje Rejdák Z.: Průvodce po psychotronice, Gemma, Praha 1991, jedná se o přepis v Válek O.: Psychotronika, základní teoretická koncepce, BEN technická literatura, Praha 2002

 

Biokomunikace - telepatie
Biokomunikace je schopnost živých organismů vzájemně komunikovat, distančně předávat a přijímat informace pomocí vlastních mechanismů, které se uplatňují i za hranicemi rozsahu schopnosti smyslů, percepční a receptorické činnosti. Kvalita přenášených informací odpovídá stupni organizovanosti živé hmoty. Nejznámějším fenomenem biokomunikace je telepatie.

Pro biokomunikaci je v literatuře nejčastěji používáno termínů: telepatie, telepatický přenos, Extra Sensory Perception, telestézie, Mental Radio (U. Sinclair).

Při biokomunikaci dochází k distančním interakcím mezi lidmi navzájem, mezi lidmi a ostatními živými organismy a mezi živými organismy navzájem.

Biokomunikace má spontánní, experimentální nebo cílený charakter.

Přenos informace může překlenout vzdálenost jak několika metrů, tak několika tisíc kilometrů.

Případy spontánní telepatie, které na sebe upoutaly pozornost jako první, jsou vázány na intenzívní citové prožitky, spojené většinou s nehodou, nemocí nebo úmrtím. Osoba blízká člověku, kterému se něco stalo, prožívá ve formě jasné halucinace, současně s ním zážitky, jakoby sama byla průběhu událostí přítomna. Příjem informace může mít i slabší intenzitu, percipient může cítit jen určité zneklidnění s neuvědomělým zaměřením na určitou osobu.

V experimentální telepatii se induktor soustředí na kresby nebo symboly karet, které má percipient o něho vzdálený nakreslit nebo uhodnout. Při kvalitativních experimentech každý z experimentů již sám o sobě je důkazem přenosu informace, např. přijme-li přibližně stejný obrazec. Při kvantitativních experimentech je mnohokráte vysílán omezený počet symbolů, známý předem jak percipientu, tak induktoru. Nejčastěji se používá tzv. Zenerových karet o pěti symbolech – kříž, čtverec, hvězda, vlnovky, kruh. Zda k telepatickému přenosu došlo, či nikoliv, rozhodne statistické vyhodnocení. Jednou z nejznámějších pokusných osob ve světě pro kvantitativní testování je Čech, pan P. Štěpánek.

Prof. S. Manczarski, prof. I. M. Kogan a prof. A. S. Pressman usilují o vysvětlení dálkového přenosu mezi lidmi na základě elektromagnetických vln. Prof. S. Manczarski zjistil, že představa obrazce umístěného v impulsátoru, produkujícím elektromagnetické vlny, se přenáší lépe než bez něho. Prof. L. L. Vasiljev zastával hypotézu neelektromagnetickou: přenos se děje za pomoci dosud neznámé energie. Prof. J. B. Rhine vylučoval jakékoli energetické agens.

Spontánní telepatie podnítila vědce k soustavnému bádání a výzkumu psychotronických fenoménů. Dálkový přenos informace byl sledován převážně mezi lidmi. Poslední výzkumy však ukázaly, že schopnost k dálkovému přenosu informace je přirozenou a běžnou vlastností živé hmoty.

Podle distanční interakce v rámci živé hmoty rozdělujeme biokomunikaci na druhy:

– distanční interakce člověk – živočich

– distanční interakce živočich – živočich

– distanční interakce člověk – rostlina

– distanční interakce živočich – rostlina

– distanční interakce rostlina – rostlina

– distanční interakce na buněčné úrovni a v níže organizované živé hmotě

Poznámka:

Percipient je příjemce informace cestou biokomunikace (telepatie).

Induktor je vysílatel informace cestou biokomunikace (telepatie).

Agens je zde myšleno jako přenosové médium informace při biokomunikaci (telepatii).

 

Biotelegnose - jasnovidnost, jasnozření, telegnoze
Biotelegnose je distanční poznávání objektivní skutečnosti vázané na vědomí (nevědomí), ke kterému se nedospívá na základě známých schopností smyslů, ani racionální úvahou. Informace o objektivní skutečnosti je subjekty sdělována přímo nebo symbolicky. Nejznámějším fenomenem biotelegnoze je jasnozření, jasnovidnost, telegnoze, telestezie.

Pro biotelegnosi se v literatuře užívá také termínů: jasnovidnost, jasnoslyšení, paragnose, prekognice, cestovní jasnovidnost, ESP (Extra Sensory Perception). Vzhledem k tomu, že dosud neznáme plně rozsah schopností našich smyslů, nemůžeme také vyloučit jejich podíl na distančním poznávání (biotelegnosi) a distančním předávaní a přijímání informací. Proto se vyhýbáme termínu Extra Sensory Perception (ESP – mimosmyslové poznávání). Při biotelegnosi dochází k distanční interakci mezi člověkem a vnějším prostředím. Biotelegnose má spontánní charakter (např. některé formy intuice), cílený charakter a nebo experimentální charakter.

Biotelegnosi dělíme na retrokognici – poznávání dějů minulých, na aktuální biotelegnosi – poznávaní dějů současných (při vědomí si, že vlastně současnost neexistuje) a na prekognici – poznávání dějů budoucích.

Když analyzujeme retrokognitivní výpovědi jasnosvidných subjektů, překvapuje nás, že zčásti jejich výpovědi jsou mnohdy věrnou reprodukcí činnosti již zemřelých osob. Většina pokusných osob se domnívá, že se stala prostředníkem – médiem – mezi zemřelou osobou a námi a že s ní rozmlouvá. Často i výběr slov, syntax atd. odpovídají po formální stránce způsobu vyjadřování zemřelé osoby a dokonce i jejímu charakteru myšlení. Např. položíme-li pokusné osobě konkrétní otázku, odpoví nám třeba jako Beethoven, jestliže je v tomto okamžiku přesvědčena, že je se zemřelým Beethovenem ve styku. Nesčetné experimenty nám potvrzují, že lze pomocí pokusných osob reprodukovat minulé děje. Analýzou zjišťujeme, že se nejedná vždy o věrnou reprodukci, ta se mísí s volnými asociacemi nebo fantazií pokusných osob.

W. James pojednává o všesvětovém vědomí, C. G. Jung o kolektivní a genetické paměti. Třebaže pohnutky pro stanovení koncepce jistého rezervoáru informace byly u obou různé, pociťovali přesto potřebu počítat s podobnou koncepcí. Snad nejdále došel český badatel B. Kafka, který na návrh pokusné osoby zavedl termín protonace a na základě její výpovědi podal následující definici:

„Protonace je látka, která není ani hmotné, ani duchovní podstaty. Je čímsi mezi tím. Je starší než prahmota, kterou prostupuje, a má nebývalou schopnost: přesně do sebe otiskuje veškeré činy a myšlenky, představy a události, které se staly kdekoliv a kdykoliv na světě. Za pomoci subjekta lze v protonaci spatřit děje dávnou zašlých věků naprosto věrně jako v současnosti.“

Již v dávnověku schopnosti nebo stavy senzitivních jedinců, kteří se domnívali, že rozprávějí se zemřelými, vedly k víře v možnosti rozhovoru se mrtvými, která v polovině minulého století podnítila silné rozšíření spiritismu. Je třeba však rozlišovat dvě otázky: první – víru v posmrtný život, to je starý filosofický problém, druhou – víru v možnosti rozmlouvání se zemřelými. Kritická analýza všech publikovaných případů včetně soudobých experimentů nás přivádí pouze k jednomu závěru: veškerá naše činnost a jednání i děje na člověku nezávislé zůstávají zachovány mimo nás. Odečítat z tohoto záznamu může zřejmě pouze člověk. Stojí však za zmínku, že se při některých experimentech, týkajících se retrokognice, přítomná zvířata děsí. Nositelem tohoto záznamu, jak se jeví na základě experimentů, jsou pravděpodobně předměty a prostředí. Pro tento záznam užíváme termínu informační pole.

 

Informační pole
Informační pole chápeme jako schopnosti určitého agens uchovávat objektivní záznam dějů, odehrávajících se v přítomnosti, ať již jsou vázány na živou nebo neživou hmotu. Odečítat informace z tohoto pole může organismus na určitém stupni vývoje. Při odečítání informace z informačního pole hraje nemalou roli sugesce, autosugesce, vzdělání a kulturní tradice, ze které subjekt i ostatní přítomní procházejí. To vše determinuje výpověď a interpretaci pokusné osoby a způsob komunikace s informačním polem. Z našeho hlediska nejsou uváděné případy reinkarnací – opětného zrození – ničím jiným než jednou z variant komunikace s informačním polem. Subjekt se zcela ztotožní se záznamem dříve žijící osoby v informačním poli. Navíc jeho okolí jej utvrzuje v tom, že toto ztotožnění je reinkarnací – znovuzrozením, jak odpovídá indické kulturní tradici. Podrobně a pečlivě popsané případy reinkarnací jsou pouze solidním důkazem o existenci informačního pole.

Analýza prekognice neboli předvídání potvrzuje, že více jak v 90 % se jedná vlastně o optimální zhodnocení a zpracování informací minulých a současných na nevědomé úrovni. Proto také většinou předpovědi do vzdálené budoucnosti jsou převážně obecného charakteru a jsou upřesňovány novými skutečnostmi, které subjekt samozřejmě vědomě nezná, ale které již reálně existují.

Např. paní Dixonová, známá americká jasnovidka, při své první předpovědi před zvolením J. F. Kennedyho sdělila, že tragicky zahyne. Teprve v době, kdy již bylo vybráno několik variant atentátu, prohlásila, že bude zastřelen, ať nejezdí do Dallasu. Přesto jsme si vědomi, že ne všechny prekognice lze po jejich naplnění takto interpretovat. Obrazně řečeno paměť subjektu má několik aparatur: programátor, možnost čerpat z databanky – informačního pole, korektor a zřejmě také aparát umožňují vytvářet anticipace. Nelze vyloučit, že při biokomunikaci (telepatii) lze odečíst informaci teprve v okamžiku, kdy přešla do informačního pole. Těžko si lze představit odečítání informace při dynamice procesu myšlení nebo vytváření představy. Biokomunikačně přijaté informace mohou být již ukončené a uložené formy odečtené z informačního pole, to potvrzují i experimenty se Zenerovými kartami, kdy se často vyskytují případy, že subjekt zvolenou kartu a její vysílanou představu určuje se zpožděním o jednou vysílání, tj. v okamžiku uložení do informačního pole, tedy kdy se již vysílající soustředí na další symbol.

 

Biotelekineze - psychokineze, telekineze
Biotelekineze je schopnost živého organismu vyvolat v sobě a ve vnějším prostředí energetické a informační změny, které se mohou projevovat změnou hybnosti soustavy a případně i strukturální změnou této soustavy. Nejznámějším fenomenem biotelekineze je psychokineze, telekineze.

Pro biotelekinezi se v literatuře používá termínů: psychokineze, Schpuk fenomen, Poltergeist, PK jev. V západní a starší literatuřeje termín PK jev chápán jako označení pro fyzikální manifestace. Proto se fenomény dělily na ESP nefyzikální a PK jevy – fyzikální. Dnes víme, že všechny ze zkoumaných jevů mají také svůj fyzikální projev.

Při biotelekinezi dochází většinou k interakci mezi člověkem a neživou hmotou v prostředí, zřídka mezi člověkem a živou hmotou v prostředí.

Biotelekineze má spontánní charakter, cílený charakter nebo experimentální charakter.

Biotelekineze většinou mívá spontánní charakter, vázaný na déle trvající stresový stav, obvykle v dětském nebo pubertálním věku. Volní složka (vlastnost psychiky spojená s vůlí člověka) se v tomto případě jeví jako zcela druhořadá. Při experimentální biotelekinezi je třeba mentálním úsilím uvést organismus do příslušného stavu, aby byl schopen biotelekineze. Měřitelné fyziologické parametry při experimentální biotelekinezi odpovídají parametrům při stresu, třebaže se pokusná osoba psychicky nenachází ve stresovém stavu a projevuje dokonce spontánní radost nad zdařilým experimentem. U N. S. Kulaginové, která bez dotyku pohybuje různými předměty, dochází ke spasmatickým stavům, změně srdeční činnosti, snížení hladiny cukru v krvi, úbytku na váze apod. Energii, zodpovědnou za pohyb předmětů, lze volním úsilím směrovat, např. ze dvou kompasů položených vedle sebe pokusná osoba dokáže roztočit střelku vylosovaného kompasu, přičemž střelka druhého kompasu zůstává bez pohybu.

Kromě standardních biotelekinetických experimentů, prováděných za pomoci výjimečného jedince, probíhají od poloviny 19. století experimenty s tzv. minipsychokinezí, která má převážně laboratorní charakter. Experimentátor usiluje o přímé působení na lehce pohyblivé soustavy (zavěšené, pohybující se na vodní hladině apod.) se snahou vyloučit známé fyzikální vlivy, jako jsou teplo, vzdušné proudy, elektrostatika atd. (H. Baraduc, E. K. Miiller, A. Wendler, J. Krmešský). Proti těmto experimentům je však vznášeno mnoho námitek, které zatím spíše potvrzují, jak je člověk z energetického hlediska dosud neznámý.

Fyzikální vysvětlení jevu biotelekineze zůstává otevřené. Vědci v Německu (F. Karger, J. Petzold) vyslovují obecnou hypotézu o další páté fyzikální interakci, stojící vedle čtyř známých: elektromagnetické, gravitační, silné a slabé nukleárni, k níž by mělo docházet mezi hmotou a člověkem. Jiní vědci dávají zatím přednost fyzikálním měřením známých energetických forem. Těchto poznatků se snaží využít pro modelování experimentů. Např. elektronik prof. W. Peschke se začal zabývat tzv. kinetobarickým efektem. Když generoval elektromagnetické vlny, v oblasti 1,5 – 2 GHz zjistil, že se lehce pohyblivá soustava uvedla do pohybu. Po skončení generování elektromagnetických vln se pohyb zastavil. Jestliže provedl totéž generování za zády pokusné osoby (vždy po dobu 2 minut), nastal tentýž efekt, avšak s tím rozdílem, že se lehce pohyblivá soustava nezastavila a pohyb přetrvával 2 až 4 hodiny, u některých jedinců i déle. Uměle generovaná energetická forma zřejmě vyvolala změnu v energetice organismu, protože bez tohoto generování žádná z vybraných pokusných osob soustavu do pohybu neuvedla.

Příklad biotelekineze:

Měl jsem to štěstí, že jsem mohl experimentovat v Leningradě v létech 1967 až 1968 s Ninou Sergejevnou Kulaginovou (N. S. K.) za přítomnosti prof. G. A. Sergejeva – tedy v době jejích vrcholných experimentů, ale také v době soustředěných útoků proti ní, protože její schopnosti a jejich interpretace nebyly v souladu s vládnoucí ideologií.

Než jsem ji navštívil, hovořil jsem s pracovníky leningradského metrologického ústavu, kteří o ní prohlásili, že používá skrytých magnetů na těle. Na položenou otázku, zda nějaké našli, mi odpověděli, že nikoliv, ale že naměřili v okolí jejího organismu vyšší magnetické pole než lze naměřit u jiných lidí. Vyšel jsem z tohoto předpokladu a před započetím experimentu jsme provedli detekci kolem jejího těla pomocí kompasu. Neprojevil sebemenší reakci. Přesto předměty určené k pokusům byly z takových materiálů, na které magnetické pole ne­reaguje, a byly mnou přivezeny z Prahy. Pokus proběhl s tradičním náběhovým, rozcvikovým experimentem: roztáčením střelky kompasu. Pak došlo dokonce k pohybu samotného kompasu; jednalo se o lehký kompas z umělé hmoty. Poté jsem dal doprostřed kulatého stolu průměru 120 cm, pokrytého hrubým ubrusem, zlatý snubní prsten. Zvednutím ruky asi 10 až 15 cm nad prstenem, což byla přibližně vždy stejná vzdálenost od předmětů, se kterými N. S. K. pohybovala, se prsten rychle sesmykl k okraji stolu, kde se zastavil. I při jiných experimentech bylo konstatováno, že zlaté předměty se pohybovaly vždy nejrychleji, zejména směrem k tělu N. S. K. Poté jsem doprostřed stolu postavil ve vertikální poloze hliníkový obal od kubánského doutníku. Jedna z námitek totiž byla, že si experimentátoři asi nevšimli, že N. S. K. hodí „neviditelnou“ nitku, pomocí které se předměty pohybují směrem k ní, což by bylo s lehkým hliníkovým obalem ve vertikální poloze, třeba i s viditelnou nitkou, po povrchu ubrusu s hrubou strukturou velmi obtížné. Pohyb obalu byl pomalejší než u zlatého prstenu, avšak přesto značně rychlý a plynulý. Když obal dosáhl kraje stolu, začal na něm balancovat, ale nespadl, i když se nám subjektivně zdálo, že výchylky byly až mimo jeho těžiště. Přestože si to Kulagina vždy usilovně přála, nikdy se jí nepodařilo, aby některý z předmětů spadl ze stolu. Zafixovanou psychickou bariéru – dej pozor, ať to nespadne ze stolu, dej pozor, ať ten talíř nerozbiješ, ­nebylo zřejmě možno překonat.

Další experiment sledoval cí1 směrování energie N. S. K. Z osmi sirek jsem vytvořil paprsky sluníčka. přes střed byly vnitřní konce sirek vzdáleny asi 5 cm. Na jednu sirku jsme ukázali jako na cílovou a požádali jsme N. S. K., aby ji vysunula, aniž se ostatní sirky pohnou. Vybrali jsme záměrně sirku z horní poloviny, od těla N. S. K., takže ji musela vysouvat směrem od sebe. Takovéto experimenty pro ni znamenaly vždy větší námahu, než když se předměty měly pohybovat směrem k ní. Po krátkém soustředění tento úkol zvládla. Nejtěžším předmětem, se kterým N. S. K. pohnula, byl skleněný popelník o váze 380 g. Některé provedené experi­menty měly spíše zábavný charakter. Jeden z přísedících nafoukal třeba do 5 litrové skleněné nádoby cigaretový kouř, sklenice se uzavřela a N. S. K. pohyby rukou vně skleněné nádoby dávala uvnitř rozprostřenému cigaretovému kouři, různé podoby, jak je sama před tím navrhla. Např. stlačila jej k jedné stěně skleněné nádoby, poté ke druhé, nebo vytvořila z kouře vertikální plochu uprostřed skleněné nádoby a pak ji uvedla do vlnivého pohybu. Do téže skleněné nádoby jsme nalili vodu a ponořili do ní dvě vajíčka, bílé a hnědé. Opět jsme ji uzavřeli a N. S. K. stejným způsobem, tentokrát na naše přání: pohybujte bílým nebo hnědým, vajíčka v uzavřené nádobě přemísťovala. Po hodině experimentování se u N. S. K. projevila znatelná vyčerpanost, spíše fyzická, protože jinak měla radost, že se experimenty dařily. Jako obvykle po takovéto délce experimentování došlo u ní k úbytku váhy blížící se 2 kg.

 

Bioterapie - (lečitelstvi)

Bioterapie je pomocná terapeutická metoda, která cíleně využívá možností přímého energetického a psychického interagování způsobilého lidského organismu s nemocným organismem za účelem zlepšení jeho psychosomatického stavu. Bioterapie je využívána u některých forem léčitelství.

Pro bioterapii se používá v literatuře termínu: léčitelství, psychická léčba, megnetizování, mesmerisování, pranoterapie.

Při bioterapii dochází k přímé nabo distanční interakci mezi člověkem a živými organismy ve vnějším prostředí.

Bioterapie má cílený charakter, spontánní charakter (matka hladí nebo fouká na bolestivé místo) nebo experimentální charakter.

Bioterapeut většinou přikládá ruku na choré místo nebo okolo tohoto místa pohybuje rukama. V případě léčby pacienta na dálku lze předpokládat přímé působení na informační systém organismu pacienta.

Bioterapie vychází ze stejných předpokladů jako medicína: živý organismus je uzpůsoben k samoregeneraci a k samouzdravení, pokud má dostatečnou energetickou zásobu a nemá zcela narušený energetický distribuční systém. Bioterapeut nedostatečnou energetickou zásobu doplňuje nebo narušený energetický distribuční systém u nemocného normalizuje, a tak se podílí na uzdravacím procesu. Dříve se tento způsob léčení chápal jako možnost předávání tzv. „vitálního magnetismu“, nebo se hovořilo o „mesmerisování“ (po F. A. Mesmerovi).

Dřívější snaha redukovat bioterapii pouze na sugestivní působení a na šířená tvrzení, že z rukou člověka nic kromě tepla, které působí příjemně na kožní receptory, nevychází, se ukázaly zcela neopodstatněné, protože dnes v okolí živých organismů měříme celou řadu subtilních energetických forem. Tyto energetické formy jsou schopné mezi sebou vzájemně interagovat. U člověka např. zjišťujeme, že jejich charakter je modifikován jeho zdravotním stavem. Jak jsme již uvedli, působí-li pacient, nemocný např. chřipkou, záměrně na klíčivost a vzrůst rostliny, může je negativně ovlivnit.

Bioterapeuticky lze působit jak na člověka a živočicha, tak na rostlinu. Na základě posledních výzkumů se ukazuje, že médiem, které by mělo zprostředkovávat energetický přenos z jednoho organismu do druhého, je pravděpodobně bio­logické plazma. Biologické plazma se řadí mezi studená fyzikální plazmata a jako modelová představa je chápáno jako soubor částic, které společně s produkcí záření a kmitů různého charakteru vytvářejí samostatnou energetickou sít' v organismu. Ta koreluje s jeho vnitřními procesy a také s vnějšími podmínkami jeho okolí, je odrazem biochemických a elektrických pochodů v organismu, a tím zároveň informačním zdrojem o stavu organismu.

Lze tedy předpokládat, že dochází k interakci mezi dvěma biologickými plazmaty – bioterapeuta a pacienta. Bioterapeut se působením rukou, jejich pohybováním kolem pacienta nebo jen nad nemocným místem, podílí na vytváření vhodných podmínek v okolí chorobného místa, nebo celkově posiluje organismus. Vzniká zpětná vazba mezi pacientem a bioterapeutem, a tak jsou vytvářeny předpoklady pro zlepšení stavu pacienta.

Asi nejpodrobněji byly zkoumány bioterapeutické schopnosti Džuny Davi­tašvilové v SSSR. Například její pozitivní působení na zlepšení prokrvení končetiny, verifikované termograficky, jsou názorným příkladem zpětnovazebního vztahu mezi pacientem a bioterapeutem.

Jednou z forem bioterapie je tzv. dálkový myotransfér. U nás byl rozpracován MUDr. J. Bradnou. Bylo zjištěno, že svalové kontrakce vyvolané u jedné osoby mění elektrický potenciál ve svalech druhé osoby nacházející se opodál. Toho lze využít k terapeutickému zásahu. Terapeut v tomto případě pouze nedemonstruje cviky, které se má pacient pokusit opakovat, např. s rukou po operaci, ale souběžně je provádí s pacientem, jakoby mu chtěl nepřímo pomáhat. Přitom dochází k synchronizaci celé řady fyziologických procesů mezi terapeutem a pacientem a lze tak uspíšit rehabilitační proces.

Příklad bioterapie:

Mnohokráte navštívila naše Výzkumné pracoviště pro psychotroniku a juvenologii známá jugoslávská léčitelka N. Bolič. Pan J. K. měl potíže s ohýbáním levého kolena, spojené s bolestmi. Léčitelka jej požádala, aby si pohodlně sedl na židli, pokud možno se uvolnil a levou nohu položil na připravenou druhou židli. Potom položila svoji pravou ruku na jeho levé koleno a levou z boku na totéž koleno. Ruce takto držela po dobu 30 minut. Potíže s ohýbáním zmizely a ohýbání bylo zcela nebolestivé. Toto působení opakovala během týdne třikrát. U pana J. K tak dosáhla trvalého zlepšení (září 1988).

 

Hledat