5.5. Humanistická psychologie a širší pojetí lidské psychiky

5.5. Humanistická psychologie a širší pojetí lidské psychiky

Se vznikem průmyslové revoluce a rozvojem věd ubírajících se  ryze exaktními cestami je spojeno i odosobnění psychologie od  nitra prožívání člověka, což souvisí s vyvozování zákonů z empirické  zkušenosti a stanovování logických pravidel s přesnými (přírodovědeckými) pojmy.  Naproti tomu humanistická psychologie představuje něco zcela  jiného - neurčitost pojmů a jejich obsahů, daná neuvěřitelnou  variabilitou lidské psychiky.  Humanistická psychologie představuje určitý návrat ke  klasickému pojetí psychologie jako vědy o prožívání a je  založená na renesanci introspektivního přístupu k člověku.  Cílem humanistické psychologie se jeví vyplnění určité mezery  v náhledu na člověka vzniklé zaměřením na materiální bytí. Z  pozice behaviorismu nelze pochopit tvořivost lidské osobnosti, protože to není otázka nějaké fyziologické rovnováhy  (homeostáze), nýbrž je to ryze lidské naplnění života a  uskutečnění jeho ideálů. Vnitřní psychický proces člověka se  jeví jako skutečně těžko vymezitelná duševní činnost v žádném  případě neredukovatelná na reflexy a soubory fyziologických  reakcí. Do psychologie se také opět vrací i diskutovaný pojem  duše od něhož lze vše lidské odvodit jako „nástiny možností  duše“ existencialismus.

Samotná humanistická psychologie nemůže negovat dosavadní  vývoj psychologie chování (vnějších projevů psychiky) a ani  jej nemůže nahradit. Velmi vhodně však doplňuje a koriguje  vývoj psychologie k lidským stránkám psychiky a k jeho  duchovním hodnotám. Proto se u ní projevují i filosoficko -  antropologická kritéria a snaha o překonání abstraktního  schématu „stimul - organismus – reakce“ širším, celostným  pohledem na psychologické stránky lidského bytí. Humanistická  psychologie má proto úzký vztah k filosofickým systémům  existencionalismu a humanismu, chápe člověka jako vědomého  aktivního tvůrce své existence a liší se v tomto smyslu od  reaktivního modelu člověka, jak byl vypracován v psychoanalýze a  behaviorismu. Samotný vznik humanistické psychologie v 60-tých  letech byl podmíněn právě studiem tzv. esoterních filosofických  systémů (zenbudhismu, taoismu...) a jejich praktik (jóga,  meditace...). Tyto filosofické systémy jsou ve své podstatě  postaveny na psychologii člověka a rozpracovávají komplexní  vnímání člověka, přírody, bytí a jejich proměny.

Klasik humanistické psychologie anglický psycholog Cohen  hodnotí nástup behaviorismu v psychologii, velmi kriticky,  hovoří o jeho odcizení od poslání studovat a chápat lidský  duševní život, když rezignuje na studium prožívání a stává se  quasipřírodní a zoocentrickou vědou o chování, v níž se člověk  jeví jako automat (řízená biologická soustava) vsazený do  provozu rigidních reflexních řetězců.

S humanistickou psychologií se vrací do psychologie typicky  lidské dimenze psychiky, jako je cíl, vůle, sebeprožívání,  vědomí, které behaviorismus ze svého výzkumu vyloučil. Lidský  život a chování člověka se začíná opět jevit jako rozsáhlý  systém, v němž podstatnou roli hrají hodnoty, cíle a smysl.  Lidská individualita je možností i skutečností směřující k  naplnění - seberealizaci tj. cílovostí života. Pomineme-li  „seberealizace“ společné člověku i zvířeti /sex, hlad, moc.../  má člověk další specifické potřeby seberealizace oddání se  plnění nějakého úkolu a povolání či poslání, kterému se plně  odevzdává o obětuje mu třeba i celý život. Jóga učí tzv.  „jednotě v myšlení a činu“, které umožňuje ztotožnit „chci“ s „musím“, navozuje zvláštní pocity slasti a dává velkou vnitřní  sílu k životu člověka, stejně tak jako náboženské praktiky.  Člověk žije v duchu svých vnitřních ideálů. Seberealizace v  podobném smyslu je nakonec i podmínkou duševního zdraví. V teoriích motivace představuje určitý osový prvek spojený s  uspořádáním hierarchie lidských potřeb (od existenčních přes  individuální k sociálním). Optimální seberealizace navozuje  určitý optimální vztah mezi psychickým obsahem, organismem a  jeho životním prostředím, tj. přírodou a společností.

Seberealizace dle širšího pojetí lidské psychiky má čtyři  „psychicky“ determinované směry, dva dovnitř organismu a dva  vně organismu. „Směr“ seberealizace nadvědomím je v  životě tendencí k vyrovnání se s přírodou (tendence k rovnováze s prostředím a přírodou jako celkem). „Směr“ seberealizace  intervědomím představuje v životě tendenci k vyrovnání se se  sociálními podmínkami a společností (tendence k sebeuskutečnění ve společenském měřítku). „Směr“ seberealizace  podvědomím je tendencí vyrovnání se s prožitou vlastní  existencí (prenatální, perinatální a biografickou), (tendence k vnitřnímu vyrovnání). „Směr“  seberealizace nevědomím je tendencí vyrovnání se s vlastní  biologickou stránkou organismu (tendence k zachování vlastní  existence).  V rámci seberealizace je významnou tendenci „tendence k uspořádání vlastní identity“ jako skrytá vnitřní tendence sebeuskutečnění psychiky vlastním vědomím.

Centrálním pojmem humanistické psychologie se stává opět  vědomí. Bugental zformuloval následující základní postuláty  humanistické psychologie:

 - člověk jako takový je něčím víc než sumou svých částí (je  charakteristikou osoby a ne organismu, osoby nositele lidských  aspektů)

 - člověk existuje v lidském prostředí (je součástí  interpersonálních vazeb v sociálním kontextu)

 - člověk disponuje výběrem (má možnost volby dané jeho vědomím  a zkušeností čímž překonává hranice své biologické schránky a  stává se nositelem vnitřních a vnějších změn)

 - člověk koná cíleně (intencionalita člověka je zaměřená činnost  člověka, spojená s hodnocením a tvořivostí směřující k vytváření „lidských“ hodnot čímž se odlišuje od jiných druhů)

Širší pojetí lidské psychiky jako model lidského vědomí  odpovídá některým tezím humanistické psychologie, zvláště  chápání vědomí jako „víceúrovňové reality. Vědomí je  informačním procesem, ať vnitřním či vnějším, v objektu  organismu, který z něj dělá subjekt - bytost.

V souhrnu lze podstatu humanistické psychologie určit  třemi charakteristikami:

 1- jejím předmětem je lidská zkušenost, resp. prožívání  existenciálních zkušeností

 2- zjištěná fakta jsou interpretována v rámci humanistického  přístupu

 3- základním tématem je vztah mezi tím, čím člověk je, a tím,  čím chce být

Vědomí je schopnost člověka transcendovat, konkrétní  bezprostřední situaci (již je neoddělitelnou součástí) a myslet  v abstraktních termínech (termínech možného). V těchto dvou  pólech vědomí je „lidské dilema“ a mezi těmito „póly“ probíhá  vývoj, prohlubování a rozšiřování lidského vědomí.(May)

Podle stupně „rozšíření“ lidského vědomí, lze z modelu  širšího pojetí lidské psychiky nejen specifikovat určité  psychické možnosti, ale i podat specifickou klasifikaci  lidských povah - typologie určité selektivní senzitivity  psychiky člověka, tendenčně odrážející a upřednostňující  některou z realit člověka a prostředí.

Hledat