5.4. Behaviorismus a širší pojetí lidské psychiky

5.4. Behaviorismus a širší pojetí lidské psychiky

Behaviorismus je směr v psychologii studující zákonitosti  chování založené na závislosti podnětu na organismu (podnět -  reakce). Behaviorismus se vyhýbá introspektivnímu zaměření  psychologie. Vychází rovněž z poznatků studia chování zvířat.  Pečlivé studium chování a jeho popis v sobě nese zásadní  antimentalistická stanoviska a zároveň je vyjádřením odklonu od  introspektivních metod psychologie 19. století. Tento odklon v  dané době byl revoluci v psychologii myšlení. Introspektivní  metody a pojmy psychologie byly prohlášeny za individuální a  subjektivní - tedy objektivně nespolehlivé. Introspekci  nahradila metoda pozorování lidí, člověk se svou psychikou byl  v tomto pozorování „černou schránkou“. Behaviorismus má tedy  naprosto odlišný způsob náhledu a problém života. Nehledá  cestou k jeho podstatě, jak to učinily různá pseudovědecké  popisy světa a zdroje psychotroniky, ale řeší problém vnějších  projevů života.

Behaviorismus obsahuje zásadní scientistické a  pozitivistické představy o poznatelnosti světa  (svět lze objektivně poznávat jen „cestou“ přírodních věd,  popisem a vyhodnocením jevů a faktů pozorovaných v chování, je  zde až fenomenalistický postoj - věci poznáváme podle toho jak  se nám jeví).

Behaviorismus reinterpretuje zásadně některé psychologické  pojmy např. myšlení chápe jako mluvení po tichu, popřípadě  svalovou činnost (podle Watsona), která je rozdělena dále na  tři druhy činnosti - verbální aktivitu, aktivitu visuální a  gesta. City jsou rovněž regulovány na fyziologické procesy,  dění vegetativního nervového systému. Vědomí je kategorií,  která se v behaviorismu objevuje až později a je vykládáno jako  vlastnost skrytého (vnitřního) chování. Proces učení je  absolutizován na prioritní vliv prostředí při formování  jedince, z tohoto postoje později vzniká environmentalismus.

Behaviorismus z hlediska širšího pojetí lidské psychiky řeší  vztahy lidské psychiky v rovině existenční dimenze. Subsystémy  nevědomí, vlastního vědomí a intervědomí jsou dle něj  interpretovány jako obsah černé schránky, který lze vymezit  sledováním vztahů organismu a prostředí.

Behaviorismus se vyvíjí v několika fázích, jeho vývoj  směřuje nakonec k určité obrodě mentalismu, lépe řečeno k  přiblížení k původnímu pojetí psychologie 19. století.  Přechází, tak od studia chování zvířat a lidí a přes různé  revize behaviorismu dochází tak k formulování ekologické  psychologie, environmetální psychologie, fyziologické  psychologie a neuropsychologie. Z východiska psychických jevů  založeného na analýze chování a zásadně přírodovědecké  metodologie výzkumu nastává v psychologii jednoznačný příklon  k výkladu chování člověka fyzikálně chemickými, biologickými a  sociálními aspekty. V psychologii se objevují výklady percepce,  učení a pod. založené na syntéze s ostatními přírodovědeckými  disciplínami, objevuji se i směry integrující oblast  psychologie, antropologie a biologie.

Předmětem psychologie (behaviorismu) je podle Watsona, chování  lidí a zvířat. Cílem psychologie má být formulace zákonů  chování, predikce a řízení chování. Vědomí není právoplatným  předmětem vědeckého studia. Myšlení, ale považoval za verbální  chování (subvokální řeč).

Jednotkami chování jsou reflexy nebo spojení podnětu -  reakce, ať již vrozené nebo podmíněné. Hlavní metodou  psychologie je studium podmíněných reflexů, i když ostatní  metody pozorování vnějšího chování, s pomocí nebo bez pomoci  přístrojů jsou také vhodné. Reflexologie založená Sečenovem a  rozpracovaná Pavlovem má v sobě behavioristický postoj ke studiu  psychologie.

Zásadní přínos behaviorismu je i v teorii učení, která je  odlišná od teorie podmiňování ve smyslu Pavlova. Mowrer zavedl tzv.  dvoufaktorovou teorii učení, rozlišující dva typy učení,  znakové učení a učení, které se uplatňuje při řešení problémů  neboli instrumentální podmiňování. Každý z těchto typů učení se  realizuje mechanismem styčnosti a posilování. Posílení může  být „úbytkové“, při něm dochází k redukci pudu (vhodným  příkladem je „odměna“) a posílení „přírůstkové“ (kdy dochází k  indukci dalšího pudu - příkladem je trest). Posílení je  postulováno jako základ v procesu učení. Reflex je považován  např. i za korelaci mezi stimulem a odpovědí. Operativní  podmiňování, prostřednictvím něhož se prokazuje aktivita  subjektu, zahrnuje např. změnu chování v důsledku posílení.

Pro model širšího pojetí lidské psychiky je podnětná environmentální psychologie studující hlouběji závislost  jedince na jednotlivých typech prostředí např.:

 - prostředí předmětná (fyzikální biologické prostředí a  prostředí lidské)

 - prostředí kontextuální (závislost na kulturní podmíněnosti,  generační a pohlavní odlišnosti)

 - prostředí osobní

Unikátní je teorie holografického modelu mozku  amerického psychologa K.H. Pribrama. Tento psycholog se velmi  nově vypořádal s některými mentalistickými termíny, jako je  např. termín obraz a plán. Jeho model mozku se stal  východiskem modelování stavů vědomí. Není bez zajímavosti, že  se tento psycholog ve svém vývoji orientoval i na  transpersonální psychologii a jeho model lze uplatnit v  psychotronice.

„Holografické“ modely souvisí s novým přístupem k podstatě existence lidské psychiky, které naznačují překonání neurofyziologického, či biochemického modelu tvorby psychiky modelem kvantovým. V širším pojetí lidské psychiky je to vyjádřeno v paradigmatu vymezení dvou nosných substrátů psychiky a to „hmotné struktury“ (biologické hmoty organismu a ve vztahu k psychice zvláště nervový systém) a „plasmatické hmoty“ (interakčně plasmatické struktury organismu  a ve vztahu k psychice zvláště tzv. osamostatněná interakčně  plasmatická struktura).

Hledat