5.6. Transpersonální psychologie a širší pojetí lidské psychiky

5.6. Transpersonální psychologie a širší pojetí lidské psychiky

S renesancí psychologie v 60. letech 20. století a jejím návratem k  „duchovním a duševním“ problémům psychiky nastává ve vývoji psychologie  tendence k hlubšímu pochopení člověka a jeho lidství. Vzniká  humanistická psychologie. V návazností na ní a v dalším kroku  do nitra duchovních dimenzí člověka vzniká tzv. transpersonální  psychologie.

V psychologii se tak nyní ukazují čtyři velmi  výrazné přístupy k lidské psychice: behaviorismus,  psychoanalýza, humanistická a transpersonální psychologie.  Transpersonální psychologie se snaží o znovuobjevení skrytých  dimenzí lidského vědomí, zkoumáním tzv. transpersonální  zkušenosti a transpersonálních stavů vědomí. „Transpersonalita“  vyjadřuje překročení empirické zkušenosti, proto se ve  zjednodušení hovoří o překročení hranice vědomí a jeho  rozšíření o nové vnitřní dimenze. Pro postižení těchto  „dimenzí“ se vžil pojem rozšířené vědomí, který je sice určitým  zúžením náhledu na daný problém, ale vyhovuje dnešní  psychologické terminologii. Nelze hovořit o tom, že je neúplným  vyjádřením toho, co má zobrazovat, ale výklad a chápání  jeho obsahu je velmi různorodé a někdy nedostatečné. V transpersonální psychologii je pojem rozšířeného  vědomí „osovým“ prvkem, který tvoří základní předmět  jejího výzkumu. 

Pojem transpersonální zavedl místo pojmu spirituální  Assagioli, když ve své lékařské disertaci poukázal na to, že  Freudovu konceptu podvědomí chybí koncept „nadvědomí“.(1973)  Pojem nadvědomí je však ještě staršího data, avšak nebyl  používán v psychologii. Hovoříme-li o transpersonální  psychologii můžeme sklouznout do pozic tzv. spirituální  psychologie. Není to však totéž. Ve spirituální psychologii je  pouze postulován duchovní činitel psychiky jako logicky  vymezený koncept, není přijímám jako dogma určitého esoterního  systému, hovoříme-li o zvýrazněné prioritě duchovního činitele psychiky, v níž mozek a nervový systém jsou nástrojem vědomí (duše), a nebo o určitém dogmatu nějakého esoterního  systému (zenbudhismu, taoismu, mysticismu...). Vědomí je stejně reálné jako hmota a jenom náš náhled na něj bývá často  rozdílný.

Někteří filosofové a psychologové považují transpersonální  psychologii za psychologii spirituálních zážitků, tzn.  zkušeností s vyššími formami duchovního života člověka, které  exaktně založená psychologie ignoruje a nebo je vykazuje do  prostoru patologických jevů. Předmětem transpersonální  psychologie je však tzv. rozšiřování vědomí a psychické stavy s  ním spojené, např. stav samadhi spojený s meditační technikou.  Samandhi odpovídá určitému „změněnému myšlení“ spojenému se  změnou vnímání v lidské psychice, při němž vlastní vědomí  není „odbouráno“, ale „ztotožňuje“ se s objektem představ (metafyzický objekt), předpokladem tohoto stavu je uklidnění  mysli (Mandela). Z hlediska širšího pojetí lidské psychiky to lze chápat jako útlum hmotných (biologických) procesů a zvýšení priority interakčně plasmatických informačních procesů. Jsme zde u problému sporu o předpokladu existence různých forem vědomí, které jsou odlišné i od obecné představy vědomí jako typicky lidské vlastnosti. Takováto různá pojetí vědomí se vymykají „ortodoxní“ (vědecko – pravdivostní) psychologii založené na postulátech, kterým je přisouzená pravdivost, přestože vychází jen z určitého pohledu na psychologický problém psychiky. Není  pak divu, že pojem rozšířeného vědomí, který zobrazuje  diametrálně odlišné tendence než „ortodoxní“ se jeví značně  spekulativní, mystický a vybájený. Pohled na vědomí jako na  „plod“ evoluce a verbalizované skutečnosti je zužující, sám  však nevylučuje existenci dalších forem vědomí a specifických  obsahů psychiky, které se zobrazují ve spektru diferencovaného  vědomí v modelu širšího pojetí lidské psychiky. Rozšíření  pojetí vědomí doprovází i rozšíření jeho působnosti jako  aktivního činitele změn v jednotlivých rovinách existence  světa. Vědomí působí do hmotné neživé i živé přírody z roviny  biologické, fyziologické, fyzikální a informační, zde se  nachází i základní problém psychotroniky vztah hmota - energie  - informace a vědomí a jejich fenoménů. Narážíme zde rovněž na  problém mnohosti nového chápání světa jako jednoty tří sfér  biosféry, geosféry a noosféry, jíž je člověk součástí.

Samotné pojetí transpersonální psychologie i s určitým  širším pojetím pojmu rozšířené vědomí vede k určitému propojení  vědy a mystiky (logické, racionální a induktivní pohledy vědy  se spojují s intuitivním, iracionálním, celostním a deduktivním, různých forem  mysticismu). „Mystika“, pro exaktně uvažujícího člověka, je zde  myšlena jako směr objevující nové zkušenosti označované  za „mystické zážitky“, po tisíce let doprovázející člověka a  dnes zahrnuté pod pojem rozšířené vědomí. Pro tyto „mystické  zážitky“ obecně fenomény rozšířeného vědomí se těžko hledají  objektivní kritéria, protože neodpovídají klasickým redukcím  na vstup - výstup a nutně vedou k tvorbě nových modelů lidské  psychiky mezi něž patři i tzv. širší pojetí lidské psychiky.

Druhým problémem hodnocení „mystických zážitků“ je určení  vlastního místa tohoto zážitku v psychice. Objevuje se zde  nutnost rozčlenění niterného spektra vědomí od roviny nevědomí  a podvědomí, a dále nadvědomí. V „mystických zážitcích“ hraje také důležitou roli tzv. universální či kosmické vědomí, v souvislosti s širším  pojetím lidské psychiky zase formy tzv. „rozprostřených vědomí“ rozšiřující psychické schopnosti daleko za hranice lidské existence. Každý  badatel na této nejisté půdě vyšších psychických zážitků  vymezuje svoji klasifikaci vědomí. Např. Grof rozlišuje ve své  topologii psychiky - nevědomí, perinatální, biografické a  transpersonální vědomí.

Stavy rozšířeného vědomí lze v omezené míře vztáhnout  k Jungovým pojmům osobního a kolektivního nevědomí, ale chybí  zde spojení s vnější realitou obecně vymezenou jako noosféra  (duchovní sféra světa) v psychotronice redukovaná na pojem  informační pole, v okultismu popisovaná jako astrální říše či  psychosféra (vrstva atmosféry nabitá vibracemi psychických  zážitků), která je v modernější formě prezentována jako tzv.  morfogenetické pole. Filosofie modelu širšího pojetí lidské  psychiky v kontextu pojmu nadvědomí a jeho vymezení jako  subsystému vědomí člověka v návaznosti na vnější informační  reality světa vymezuje dvě stránky „psychosféry“ – „biosféry“ (sféry duchovních údajů a procesů Země) a to informační pole a  skupinové vědomí. Informační pole představuje 5-tou dimenzi  prostoru a skupinové vědomí aktuální stav na rozhraní existence  našeho světa a 5-té dimenze, v němž se tyto dvě úrovně  „historie světa“ a jeho budoucího vývoje daného okamžikem  přítomnosti mísí, slučují, integrují v novou potenciální  realitu tvořenou zjednodušeně řečeno v informačním procesu  prostoru. Vymezení tezí informačního pole a skupinového vědomí  umožňuje skloubení a pochopení existence záznamu (stopy) o  existenci světa a idee „tvůrčího principu“ v něm (přesněji  spolutvůrčího či tvořícího principu), který může a nemusí  ovlivnit budoucí vývoj na Zemi.  Je zajímavé, že fakt určité existence vyšších forem vědomí  potvrzují i pocity astronautů (USA) a kosmonautů (Rusko), kteří  vlastně v totální isolaci na oběžné dráze okolo Země, v  kosmickém prostoru zažívají stavy rozšířeného vědomí a pocity  existence ještě něčeho duchovně vyššího. Zážitky  určitého probuzení vědomí s jeho odosobněním, staví naše  „smyslové vědomí“ do světla nedokonalé iluze. Je však  samozřejmě diskutabilní, zda tyto stavy nejsou únikem od  těžkostí života a osamělosti na oběžné dráze, čímž by sklouzly  do oblasti psychopatologie. Existují však zároveň metody,  které umožňují navozování takovýchto stavů specifickou  technikou - transcendentální meditace, holotropní dýchání a nakonec i používání drog známé pro tyto praktiky od nepaměti.

„Transcendentní“ zážitek - prožitek psychiky je však vždy více  či méně ovlivňován objektivními vnitřními stavy (postoje,  zážitky, světonázor...) a vnějšími podmínkami (vlivy prostředí,  sociální úrovní společnosti, tj. tedy také faktory, které zařazují  člověka do určité lidské skupiny). Tyto se pak odráží v „míře“  překročení hranic „smyslového vědomí“, ať časových či  prostorových, vyjádřených „hloubkou“ stavu rozšířeného vědomí,  nebo-li velikostí otevření vnitřních dimenzí lidské psychiky.

Ve stavu rozšířeného vědomí se vykazuje v psychice  trans-empírická skutečnost ve formě konvenčních symbolů, které  jsou verbálními prostředky těžce sdělitelné. V esoterní  (spirituální) psychologii podle Walshe se hovoří, že stav  našeho normálního vědomí je daleko pod úrovní funkčního optima  a že existují „vyšší“ stavy vědomí vyjadřující „pravý“ stav  lidského ducha. Tyto vyšší stavy lze navodit určitými technikami,  přičemž řečové zprostředkování těchto stavů je omezeno na  slova, kterými nelze vyjádřit vše. Tyto závěry, které odpovídají  vlastně i transpersonální psychologii a psychotronice  zpochybňují základní vědecké principy obecné psychologie.  Fenomén rozšířeného vědomí se stává součástí více oborů a má  stále více stoupenců, přestože je dosud vymezen obecně a  neurčitě. S tím zde vyvstává i možnost sklouzávání na různá  esoterní dogmata a metafyzické výklady, což však nemění nic na  tom, že otvírá nové poznání vnitřních dimenzí člověka a  speciálně ve vztahu k nadvědomí otvírá duchovní dimenzi  psychiky.

Hledat