5.6. Transpersonální psychologie a širší pojetí lidské psychiky

5.6. Transpersonální psychologie a širší pojetí lidské psychiky

S renesancí psychologie v 60. letech 20. století a jejím návratem k  „duchovním a duševním“ problémům psychiky nastává ve vývoji psychologie  tendence k hlubšímu pochopení člověka a jeho lidství. Vzniká  humanistická psychologie. V návazností na ní a v dalším kroku  do nitra duchovních dimenzí člověka vzniká tzv. transpersonální  psychologie.

V psychologii se tak nyní ukazují čtyři velmi  výrazné přístupy k lidské psychice: behaviorismus,  psychoanalýza, humanistická a transpersonální psychologie.  Transpersonální psychologie se snaží o znovuobjevení skrytých  dimenzí lidského vědomí, zkoumáním tzv. transpersonální  zkušenosti a transpersonálních stavů vědomí. „Transpersonalita“  vyjadřuje překročení empirické zkušenosti, proto se ve  zjednodušení hovoří o překročení hranice vědomí a jeho  rozšíření o nové vnitřní dimenze. Pro postižení těchto  „dimenzí“ se vžil pojem rozšířené vědomí, který je sice určitým  zúžením náhledu na daný problém, ale vyhovuje dnešní  psychologické terminologii. Nelze hovořit o tom, že je neúplným  vyjádřením toho, co má zobrazovat, ale výklad a chápání  jeho obsahu je velmi různorodé a někdy nedostatečné. V transpersonální psychologii je pojem rozšířeného  vědomí „osovým“ prvkem, který tvoří základní předmět  jejího výzkumu. 

Pojem transpersonální zavedl místo pojmu spirituální  Assagioli, když ve své lékařské disertaci poukázal na to, že  Freudovu konceptu podvědomí chybí koncept „nadvědomí“.(1973)  Pojem nadvědomí je však ještě staršího data, avšak nebyl  používán v psychologii. Hovoříme-li o transpersonální  psychologii můžeme sklouznout do pozic tzv. spirituální  psychologie. Není to však totéž. Ve spirituální psychologii je  pouze postulován duchovní činitel psychiky jako logicky  vymezený koncept, není přijímám jako dogma určitého esoterního  systému, hovoříme-li o zvýrazněné prioritě duchovního činitele psychiky, v níž mozek a nervový systém jsou nástrojem vědomí (duše), a nebo o určitém dogmatu nějakého esoterního  systému (zenbudhismu, taoismu, mysticismu...). Vědomí je stejně reálné jako hmota a jenom náš náhled na něj bývá často  rozdílný.

Někteří filosofové a psychologové považují transpersonální  psychologii za psychologii spirituálních zážitků, tzn.  zkušeností s vyššími formami duchovního života člověka, které  exaktně založená psychologie ignoruje a nebo je vykazuje do  prostoru patologických jevů. Předmětem transpersonální  psychologie je však tzv. rozšiřování vědomí a psychické stavy s  ním spojené, např. stav samadhi spojený s meditační technikou.  Samandhi odpovídá určitému „změněnému myšlení“ spojenému se  změnou vnímání v lidské psychice, při němž vlastní vědomí  není „odbouráno“, ale „ztotožňuje“ se s objektem představ (metafyzický objekt), předpokladem tohoto stavu je uklidnění  mysli (Mandela). Z hlediska širšího pojetí lidské psychiky to lze chápat jako útlum hmotných (biologických) procesů a zvýšení priority interakčně plasmatických informačních procesů. Jsme zde u problému sporu o předpokladu existence různých forem vědomí, které jsou odlišné i od obecné představy vědomí jako typicky lidské vlastnosti. Takováto různá pojetí vědomí se vymykají „ortodoxní“ (vědecko – pravdivostní) psychologii založené na postulátech, kterým je přisouzená pravdivost, přestože vychází jen z určitého pohledu na psychologický problém psychiky. Není  pak divu, že pojem rozšířeného vědomí, který zobrazuje  diametrálně odlišné tendence než „ortodoxní“ se jeví značně  spekulativní, mystický a vybájený. Pohled na vědomí jako na  „plod“ evoluce a verbalizované skutečnosti je zužující, sám  však nevylučuje existenci dalších forem vědomí a specifických  obsahů psychiky, které se zobrazují ve spektru diferencovaného  vědomí v modelu širšího pojetí lidské psychiky. Rozšíření  pojetí vědomí doprovází i rozšíření jeho působnosti jako  aktivního činitele změn v jednotlivých rovinách existence  světa. Vědomí působí do hmotné neživé i živé přírody z roviny  biologické, fyziologické, fyzikální a informační, zde se  nachází i základní problém psychotroniky vztah hmota - energie  - informace a vědomí a jejich fenoménů. Narážíme zde rovněž na  problém mnohosti nového chápání světa jako jednoty tří sfér  biosféry, geosféry a noosféry, jíž je člověk součástí.

Samotné pojetí transpersonální psychologie i s určitým  širším pojetím pojmu rozšířené vědomí vede k určitému propojení  vědy a mystiky (logické, racionální a induktivní pohledy vědy  se spojují s intuitivním, iracionálním, celostním a deduktivním, různých forem  mysticismu). „Mystika“, pro exaktně uvažujícího člověka, je zde  myšlena jako směr objevující nové zkušenosti označované  za „mystické zážitky“, po tisíce let doprovázející člověka a  dnes zahrnuté pod pojem rozšířené vědomí. Pro tyto „mystické  zážitky“ obecně fenomény rozšířeného vědomí se těžko hledají  objektivní kritéria, protože neodpovídají klasickým redukcím  na vstup - výstup a nutně vedou k tvorbě nových modelů lidské  psychiky mezi něž patři i tzv. širší pojetí lidské psychiky.

Druhým problémem hodnocení „mystických zážitků“ je určení  vlastního místa tohoto zážitku v psychice. Objevuje se zde  nutnost rozčlenění niterného spektra vědomí od roviny nevědomí  a podvědomí, a dále nadvědomí. V „mystických zážitcích“ hraje také důležitou roli tzv. universální či kosmické vědomí, v souvislosti s širším  pojetím lidské psychiky zase formy tzv. „rozprostřených vědomí“ rozšiřující psychické schopnosti daleko za hranice lidské existence. Každý  badatel na této nejisté půdě vyšších psychických zážitků  vymezuje svoji klasifikaci vědomí. Např. Grof rozlišuje ve své  topologii psychiky - nevědomí, perinatální, biografické a  transpersonální vědomí.

Stavy rozšířeného vědomí lze v omezené míře vztáhnout  k Jungovým pojmům osobního a kolektivního nevědomí, ale chybí  zde spojení s vnější realitou obecně vymezenou jako noosféra  (duchovní sféra světa) v psychotronice redukovaná na pojem  informační pole, v okultismu popisovaná jako astrální říše či  psychosféra (vrstva atmosféry nabitá vibracemi psychických  zážitků), která je v modernější formě prezentována jako tzv.  morfogenetické pole. Filosofie modelu širšího pojetí lidské  psychiky v kontextu pojmu nadvědomí a jeho vymezení jako  subsystému vědomí člověka v návaznosti na vnější informační  reality světa vymezuje dvě stránky „psychosféry“ – „biosféry“ (sféry duchovních údajů a procesů Země) a to informační pole a  skupinové vědomí. Informační pole představuje 5-tou dimenzi  prostoru a skupinové vědomí aktuální stav na rozhraní existence  našeho světa a 5-té dimenze, v němž se tyto dvě úrovně  „historie světa“ a jeho budoucího vývoje daného okamžikem  přítomnosti mísí, slučují, integrují v novou potenciální  realitu tvořenou zjednodušeně řečeno v informačním procesu  prostoru. Vymezení tezí informačního pole a skupinového vědomí  umožňuje skloubení a pochopení existence záznamu (stopy) o  existenci světa a idee „tvůrčího principu“ v něm (přesněji  spolutvůrčího či tvořícího principu), který může a nemusí  ovlivnit budoucí vývoj na Zemi.  Je zajímavé, že fakt určité existence vyšších forem vědomí  potvrzují i pocity astronautů (USA) a kosmonautů (Rusko), kteří  vlastně v totální isolaci na oběžné dráze okolo Země, v  kosmickém prostoru zažívají stavy rozšířeného vědomí a pocity  existence ještě něčeho duchovně vyššího. Zážitky  určitého probuzení vědomí s jeho odosobněním, staví naše  „smyslové vědomí“ do světla nedokonalé iluze. Je však  samozřejmě diskutabilní, zda tyto stavy nejsou únikem od  těžkostí života a osamělosti na oběžné dráze, čímž by sklouzly  do oblasti psychopatologie. Existují však zároveň metody,  které umožňují navozování takovýchto stavů specifickou  technikou - transcendentální meditace, holotropní dýchání a nakonec i používání drog známé pro tyto praktiky od nepaměti.

„Transcendentní“ zážitek - prožitek psychiky je však vždy více  či méně ovlivňován objektivními vnitřními stavy (postoje,  zážitky, světonázor...) a vnějšími podmínkami (vlivy prostředí,  sociální úrovní společnosti, tj. tedy také faktory, které zařazují  člověka do určité lidské skupiny). Tyto se pak odráží v „míře“  překročení hranic „smyslového vědomí“, ať časových či  prostorových, vyjádřených „hloubkou“ stavu rozšířeného vědomí,  nebo-li velikostí otevření vnitřních dimenzí lidské psychiky.

Ve stavu rozšířeného vědomí se vykazuje v psychice  trans-empírická skutečnost ve formě konvenčních symbolů, které  jsou verbálními prostředky těžce sdělitelné. V esoterní  (spirituální) psychologii podle Walshe se hovoří, že stav  našeho normálního vědomí je daleko pod úrovní funkčního optima  a že existují „vyšší“ stavy vědomí vyjadřující „pravý“ stav  lidského ducha. Tyto vyšší stavy lze navodit určitými technikami,  přičemž řečové zprostředkování těchto stavů je omezeno na  slova, kterými nelze vyjádřit vše. Tyto závěry, které odpovídají  vlastně i transpersonální psychologii a psychotronice  zpochybňují základní vědecké principy obecné psychologie.  Fenomén rozšířeného vědomí se stává součástí více oborů a má  stále více stoupenců, přestože je dosud vymezen obecně a  neurčitě. S tím zde vyvstává i možnost sklouzávání na různá  esoterní dogmata a metafyzické výklady, což však nemění nic na  tom, že otvírá nové poznání vnitřních dimenzí člověka a  speciálně ve vztahu k nadvědomí otvírá duchovní dimenzi  psychiky.

5.5. Humanistická psychologie a širší pojetí lidské psychiky

5.5. Humanistická psychologie a širší pojetí lidské psychiky

Se vznikem průmyslové revoluce a rozvojem věd ubírajících se  ryze exaktními cestami je spojeno i odosobnění psychologie od  nitra prožívání člověka, což souvisí s vyvozování zákonů z empirické  zkušenosti a stanovování logických pravidel s přesnými (přírodovědeckými) pojmy.  Naproti tomu humanistická psychologie představuje něco zcela  jiného - neurčitost pojmů a jejich obsahů, daná neuvěřitelnou  variabilitou lidské psychiky.  Humanistická psychologie představuje určitý návrat ke  klasickému pojetí psychologie jako vědy o prožívání a je  založená na renesanci introspektivního přístupu k člověku.  Cílem humanistické psychologie se jeví vyplnění určité mezery  v náhledu na člověka vzniklé zaměřením na materiální bytí. Z  pozice behaviorismu nelze pochopit tvořivost lidské osobnosti, protože to není otázka nějaké fyziologické rovnováhy  (homeostáze), nýbrž je to ryze lidské naplnění života a  uskutečnění jeho ideálů. Vnitřní psychický proces člověka se  jeví jako skutečně těžko vymezitelná duševní činnost v žádném  případě neredukovatelná na reflexy a soubory fyziologických  reakcí. Do psychologie se také opět vrací i diskutovaný pojem  duše od něhož lze vše lidské odvodit jako „nástiny možností  duše“ existencialismus.

Samotná humanistická psychologie nemůže negovat dosavadní  vývoj psychologie chování (vnějších projevů psychiky) a ani  jej nemůže nahradit. Velmi vhodně však doplňuje a koriguje  vývoj psychologie k lidským stránkám psychiky a k jeho  duchovním hodnotám. Proto se u ní projevují i filosoficko -  antropologická kritéria a snaha o překonání abstraktního  schématu „stimul - organismus – reakce“ širším, celostným  pohledem na psychologické stránky lidského bytí. Humanistická  psychologie má proto úzký vztah k filosofickým systémům  existencionalismu a humanismu, chápe člověka jako vědomého  aktivního tvůrce své existence a liší se v tomto smyslu od  reaktivního modelu člověka, jak byl vypracován v psychoanalýze a  behaviorismu. Samotný vznik humanistické psychologie v 60-tých  letech byl podmíněn právě studiem tzv. esoterních filosofických  systémů (zenbudhismu, taoismu...) a jejich praktik (jóga,  meditace...). Tyto filosofické systémy jsou ve své podstatě  postaveny na psychologii člověka a rozpracovávají komplexní  vnímání člověka, přírody, bytí a jejich proměny.

Klasik humanistické psychologie anglický psycholog Cohen  hodnotí nástup behaviorismu v psychologii, velmi kriticky,  hovoří o jeho odcizení od poslání studovat a chápat lidský  duševní život, když rezignuje na studium prožívání a stává se  quasipřírodní a zoocentrickou vědou o chování, v níž se člověk  jeví jako automat (řízená biologická soustava) vsazený do  provozu rigidních reflexních řetězců.

S humanistickou psychologií se vrací do psychologie typicky  lidské dimenze psychiky, jako je cíl, vůle, sebeprožívání,  vědomí, které behaviorismus ze svého výzkumu vyloučil. Lidský  život a chování člověka se začíná opět jevit jako rozsáhlý  systém, v němž podstatnou roli hrají hodnoty, cíle a smysl.  Lidská individualita je možností i skutečností směřující k  naplnění - seberealizaci tj. cílovostí života. Pomineme-li  „seberealizace“ společné člověku i zvířeti /sex, hlad, moc.../  má člověk další specifické potřeby seberealizace oddání se  plnění nějakého úkolu a povolání či poslání, kterému se plně  odevzdává o obětuje mu třeba i celý život. Jóga učí tzv.  „jednotě v myšlení a činu“, které umožňuje ztotožnit „chci“ s „musím“, navozuje zvláštní pocity slasti a dává velkou vnitřní  sílu k životu člověka, stejně tak jako náboženské praktiky.  Člověk žije v duchu svých vnitřních ideálů. Seberealizace v  podobném smyslu je nakonec i podmínkou duševního zdraví. V teoriích motivace představuje určitý osový prvek spojený s  uspořádáním hierarchie lidských potřeb (od existenčních přes  individuální k sociálním). Optimální seberealizace navozuje  určitý optimální vztah mezi psychickým obsahem, organismem a  jeho životním prostředím, tj. přírodou a společností.

Seberealizace dle širšího pojetí lidské psychiky má čtyři  „psychicky“ determinované směry, dva dovnitř organismu a dva  vně organismu. „Směr“ seberealizace nadvědomím je v  životě tendencí k vyrovnání se s přírodou (tendence k rovnováze s prostředím a přírodou jako celkem). „Směr“ seberealizace  intervědomím představuje v životě tendenci k vyrovnání se se  sociálními podmínkami a společností (tendence k sebeuskutečnění ve společenském měřítku). „Směr“ seberealizace  podvědomím je tendencí vyrovnání se s prožitou vlastní  existencí (prenatální, perinatální a biografickou), (tendence k vnitřnímu vyrovnání). „Směr“  seberealizace nevědomím je tendencí vyrovnání se s vlastní  biologickou stránkou organismu (tendence k zachování vlastní  existence).  V rámci seberealizace je významnou tendenci „tendence k uspořádání vlastní identity“ jako skrytá vnitřní tendence sebeuskutečnění psychiky vlastním vědomím.

Centrálním pojmem humanistické psychologie se stává opět  vědomí. Bugental zformuloval následující základní postuláty  humanistické psychologie:

 - člověk jako takový je něčím víc než sumou svých částí (je  charakteristikou osoby a ne organismu, osoby nositele lidských  aspektů)

 - člověk existuje v lidském prostředí (je součástí  interpersonálních vazeb v sociálním kontextu)

 - člověk disponuje výběrem (má možnost volby dané jeho vědomím  a zkušeností čímž překonává hranice své biologické schránky a  stává se nositelem vnitřních a vnějších změn)

 - člověk koná cíleně (intencionalita člověka je zaměřená činnost  člověka, spojená s hodnocením a tvořivostí směřující k vytváření „lidských“ hodnot čímž se odlišuje od jiných druhů)

Širší pojetí lidské psychiky jako model lidského vědomí  odpovídá některým tezím humanistické psychologie, zvláště  chápání vědomí jako „víceúrovňové reality. Vědomí je  informačním procesem, ať vnitřním či vnějším, v objektu  organismu, který z něj dělá subjekt - bytost.

V souhrnu lze podstatu humanistické psychologie určit  třemi charakteristikami:

 1- jejím předmětem je lidská zkušenost, resp. prožívání  existenciálních zkušeností

 2- zjištěná fakta jsou interpretována v rámci humanistického  přístupu

 3- základním tématem je vztah mezi tím, čím člověk je, a tím,  čím chce být

Vědomí je schopnost člověka transcendovat, konkrétní  bezprostřední situaci (již je neoddělitelnou součástí) a myslet  v abstraktních termínech (termínech možného). V těchto dvou  pólech vědomí je „lidské dilema“ a mezi těmito „póly“ probíhá  vývoj, prohlubování a rozšiřování lidského vědomí.(May)

Podle stupně „rozšíření“ lidského vědomí, lze z modelu  širšího pojetí lidské psychiky nejen specifikovat určité  psychické možnosti, ale i podat specifickou klasifikaci  lidských povah - typologie určité selektivní senzitivity  psychiky člověka, tendenčně odrážející a upřednostňující  některou z realit člověka a prostředí.

5.3. Širší pojetí lidské psychiky a kongnitivní psychologie

5.3. Širší pojetí lidské psychiky a kongnitivní psychologie

Kongnitivní psychologií rozumíme, mimo jiné, psychologii  poznávacích procesů. V této psychologii se v posledních  desetiletích vyčlenil směr redukující poznávací procesy na  procesy zpracování informace. Z hlediska našeho modelu širšího  pojetí lidské psychiky náš zajímá hlavně tento specifický  psychologický směr. Náš model v jeho světle představuje  kongnitivní teorii psychických a psychotronických jevů. Vlastní  poznávací procesy uvnitř lidské psychiky, dle modelu širšího  pojetí lidské psychiky, jsou vázané vždy k odpovídajícímu  percepčnímu prostoru psychiky a k integritě z nich tvořené ve  vlastním vědomí. V teorii širšího pojetí lidské psychiky máme  dá se říci čtyři druhy poznávacích procesů, odpovídající určité  „hraniční“ percepci, které v sumě informačního procesu vlastního  vědomí představují to co vstupuje na vědomou úroveň psychiky  jako vnitřní percepce poznání.

Vznik kongnitivní psychologie je ve svých podmínkách a  zdrojích spojen s velice různorodými přístupy podobně jako tomu  bylo při zrodu širšího pojetí lidské psychiky. Kongnitivní  psychologie se zjednodušeně řečeno vyvinula spojením  psychologických směrů zahrnujících verbální učení a inženýrskou  psychologii s nepsychologickými směry, teorie informace,  komunikace, kybernetiky a lingvistiky. Účelem vytvoření  širšího pojetí lidské psychiky je zobrazení „architektury  lidské mysli“ odrážející věrně čtyři různé stránky lidské  psychiky. Tento model je obecný a proto je vzdálen kongnitivním  modelům, které mnohdy až ústí do tvorby počítačových velice  detailních modelů psychiky. Z kybernetiky a vědy o počítačích  převzala kongnitivní psychologie rovněž pojetí člověka jako  systému, který je sto zacházet ze symboly, tj. přijímat a  interpretovat je a dále se v souladu s nimi i chovat přesně  podle jejich vnitřního významu, dle potřeby si nakonec můžou  vytvořit i nové. Pokusy o modelování lidské psychiky vyústily v  tzv. konekcionismus, který se snaží popsat „architekturu mysli“  obecnou teorií modelování průběhu psychických procesů, přičemž  klíčovým momentem je modelování poznávacích procesů jako  procesu zpracování informace v modelové struktuře psychiky.

Kongnitivní psychologie zavádí modely poznávacích procesů a  jejich interakci, které mají tyto znaky:

 a) mnohaúrovňovost, tzn. rozložením informačních procesů na  úrovně, z nichž každá je pak chápána samostatně a může mít své  proměnné

 - širší pojetí lidské psychiky je mnohaúrovňový model psychiky  s diferencovanými pěti úrovněmi informačních procesů vázaných  na dané subsystémy psychiky - podvědomí, nadvědomí, nevědomí,  intervědomí a vlastní vědomí.

 b) překonání tradiční klasifikace psychických funkcí

 - širší pojetí lidské psychiky navazuje na tradiční klasifikaci  a vymezuje psychické funkce v souladu s poznáním psychotroniky

 c) vyčlenění dílčích složek poznávacích procesů modelováním  jejich interakcí, experimentálně ověřujících příslušné hypotézy

 - model širšího pojetí lidské psychiky je postaven na základě  experimentálního poznávání bádáním v oboru psychotronika.  Představuje hypotézu, která čeká na své ověření, a to co je v  ní nejpodstatnější je, že zavádí dva druhy interakcí psychiky a  objektivní reality.

 d) modelování interakce dvou či více procesů, k níž dochází v  procesu zpracování informací za působení určitých podmínek.  Dlouhodobá orientace kongnitivní psychologie, zaměřená na  zjištění povahy těchto interakcí, vyúsťuje do tří typů modelů -  jde o modely funkční, strukturální a interakční.

 - model širšího pojetí lidské psychiky je funkčním modelem s  obecnou strukturou a vymezením míst jednotlivých interakcí  psychiky s vnější a vnitřní realitou. Je však vnitřním  modelem bez detailizace, tzn. že nedokáže vysvětlit vznik  percepce. Toto bude úkolem dalšího rozpracování až bude  podrobněji popsán jako dvouúrovňový proces zpracování informace  současně ve dvou fyzikálních prostředích - interakčně  plasmatické struktury a biologické hmoty, tedy jako prolínání  informací dvou odlišných charakteristik.

 e) modelování psychického procesu (analogií) simulací na  počítačích.

 Centrálním problémem kongnitivní psychologie je mentální  reprezentace (mentální reprezentaci si lze zjednodušeně představit jako  psychický ekvivalent objektivní skutečnosti v informačním  procesu psychiky). Formy mentální reprezentace jsou ve svém základě  odvíjeny od forem externí reprezentace, v níž se uplatňují  dva nástroje reprezentace světa - a to obraz a slovo (jakožto  prvek jazyka) nabývají však i nových specifických forem. Problém  postavení každého z těchto dvou základních nástrojů reprezentace  světa, otázka existence každého z nich právě ve funkci nástroje  mentální reprezentace, vyvolala řadu diskusí, které ovlivňovaly  vývoj psychologické teorie mentální reprezentace jako celku.  Existuje např. řada sporů okolo uznání mentální reprezentace  při tvorbě imaginace /obrazotvornosti/ jakožto jedné ze  základních funkcí psychiky. Imaginativní reprezentace  neobsahuje žádné argumenty, ani nemá jasnou syntax, má  konkrétní charakter a nelze prostřednictvím ní zařazovat  pravdivostní hodnotu reprezentovaného jevu. Důležité však je,  že výsledek imaginativní reprezentace je manifestován v  pomyslném psychickém prostoru, což si lze představit i jako  aktivní prostor psychiky daný stavem vývoje v okamžiku  přítomnosti.

 

Mentální reprezentace z hlediska širšího pojetí lidské  psychiky je z jedné strany vnější a z druhé vnitřní projev  psychiky, který není závislý jen na „smyslových jevech“ -  představě, obrazu, slovu, znaku - ale i na „mimosmyslových  jevech“ tedy jevech založených na přímém fyzikální kontaktu a  přenosu informace (distanční /psychotronické/ interakci), kdy projevem mentální  reprezentace je jev - ztotožnění, přímého poznání a otisku  zření po časové ose i proti ní. Mentální reprezentace má tedy  dvě roviny projevu a současná kongnitivní psychologie a obecná  psychologie vůbec řeší jen jednu z nich, druhá je doménou  psychotroniky.

Podívejme se pohledem Paiviona na širší pojetí lidské  psychiky. Měli by jsme zavádět kódy pro jednotlivé subsystémy  našeho modelu museli bychom jich zavést více, tak abychom jimi  obsáhli jejich výhradní regulační funkce:

 - regulace organismu v přírodního systému (přes nadvědomí)

 - regulace vlastního organismu (nevědomím)

 - regulace organismu ve společenském systému (přes intervědomí)

 - regulace vybavování informačních stop z paměti (podvědomím)

 - regulace výběru informací z jednotlivých subsystémů psychiky  směřující jednoznačně existenčnímu zachování organismu a jeho  specifické seberealizaci v jednotlivých psychických prostorech.

Zavedení kódu pro jednotlivé subsystémy lidské psychiky je  zde spojeno s problémem kvalitativní odlišnosti regulačních  funkcí nutných k zachování vlastního organismu, současně s  naprostou kvalitativní odlišností jednotlivých psychických  prostor (příroda, společnost, organismus, paměť). Je zde  problém diferenciace smyslových veličin verbální a neverbální  povahy, které uvnitř psychiky existují jen jako potenciality  objektivních i subjektivních skutečností. V modelovém chápání psychiky jsou tedy nutné skutečně tři kódy, „kód“ verbální  úrovně, „kód“ neverbální úrovně a „kód“ jejich zobrazení uvnitř  psychiky, na který se oba předešlé převádějí, tak že mezi nimi  již není patrného rozdílu. Na druhé straně je zde však nutné  poznamenat, že neverbálních signálu je podstatně více než verbálních, protože neverbální signály vstupují do psychiky třemi „branami“ - nevědomím, podvědomím a nadvědomím, zatímco  verbální signály vstupuji jen „branou“ intervědomí.

Podle učení starých civilizací jako např. staroindická filosofie,  taoismus, hermetismus a praktiky jógy nás lze navodit  psychické stavy v nichž se rozdíly verbálních a neverbálních  signálů smazávají. Tímto se však zároveň smazává i rozdíl ve  vstupu informací do psychiky, nastává rovnováha, zrovnoprávnění  vjemů tvořených cestou smyslové a mimosmyslové (distanční, psychotronické) interakce. Všichni  my lidé jsme vedeni výchovou již od narození k převaze smyslové  interakce nad distanční, zvláště v rovině verbální komunikace.  Jinak také řečeno jsme výchovu učeni rozšiřovat své vědomí jen  do prostoru intervědomí.  Řešení problému kódu v psychice nakonec ztrácí smysl a  zužuje se na rozvrstvení v priority neverbálních a verbálních  signálů, které mají tvar potencialit nesoucích informaci o  objektivní a subjektivní skutečnosti, tato potencialita není  nakonec nic jiného než informační stopa nebo uspořádání či  soubor několika stop vytvářejících v psychice „tvary“, které  jsou výrazy nejen představ, ale i schopností lidské psychiky.  Mimo tohoto je tedy třeba řešit problém „kódu“ převodu  objektivní skutečnosti jednotlivých percepčních prostor  psychiky na verbální a neverbální signály. Ve vlastním rozsahu  psychiky je totiž již jen pohyb „informačních stop“ (signálů)  verbální a neverbální povahy u nichž není podstatné „odkud jde, ale kam jde“. Kognitivní psychologie zavedla pro paměťové stopy  označení „engram“. Toto označení má veliký metodický význam,  protože se tím rozliší vlastní informační stopa jako součást  paměti, tj. engram, od informační stopy účastnící se  informačního procesu psychiky, tj. signál (informační stopa v pohybu).

Kongnitivní psychologie má také tzv. informační  paradigma, podle kterého je myšlení informační proces (kvalitativně odlišný od nám známých procesů z výpočetní  techniky).

Analogická pojetí myšlení a procesů zpracování informací  orientuje kongnitivní psychologii nebiologickým směrem v němž  proces zpracování informací vystupuje sám o sobě.

Samotná redukce poznávacích procesů na proces zpracování  informace má však zásadní význam a lze očekávat,  že paradigma informačního procesu přeroste vlastní  kongnitivní psychologii a stane se základem obecné psychologie.  Modely informačního procesu psychiky jsou mnohaúrovňové,  hierarchicky uspořádané systémy, které svými funkcemi  reprezentují okolní zkušenost, uchovávají její současnou i  minulou podobu, vytyčují obraz blízké skutečnosti a zajišťují  optimální adaptaci člověka na měnicí se prostředí.

Abstrakce psychiky od hmoty a energie a její redukce na  informační proces neznamená, že tento proces není na nich  závislý, ba právě naopak. Informační proces psychiky je  determinovaný fyziologickými, biologickými, biochemickými a  biofyzikálními faktory organismu a vlivy prostředí, což je velmi blízké pojetí modelu širšího  pojetí lidské psychiky.

5.4. Behaviorismus a širší pojetí lidské psychiky

5.4. Behaviorismus a širší pojetí lidské psychiky

Behaviorismus je směr v psychologii studující zákonitosti  chování založené na závislosti podnětu na organismu (podnět -  reakce). Behaviorismus se vyhýbá introspektivnímu zaměření  psychologie. Vychází rovněž z poznatků studia chování zvířat.  Pečlivé studium chování a jeho popis v sobě nese zásadní  antimentalistická stanoviska a zároveň je vyjádřením odklonu od  introspektivních metod psychologie 19. století. Tento odklon v  dané době byl revoluci v psychologii myšlení. Introspektivní  metody a pojmy psychologie byly prohlášeny za individuální a  subjektivní - tedy objektivně nespolehlivé. Introspekci  nahradila metoda pozorování lidí, člověk se svou psychikou byl  v tomto pozorování „černou schránkou“. Behaviorismus má tedy  naprosto odlišný způsob náhledu a problém života. Nehledá  cestou k jeho podstatě, jak to učinily různá pseudovědecké  popisy světa a zdroje psychotroniky, ale řeší problém vnějších  projevů života.

Behaviorismus obsahuje zásadní scientistické a  pozitivistické představy o poznatelnosti světa  (svět lze objektivně poznávat jen „cestou“ přírodních věd,  popisem a vyhodnocením jevů a faktů pozorovaných v chování, je  zde až fenomenalistický postoj - věci poznáváme podle toho jak  se nám jeví).

Behaviorismus reinterpretuje zásadně některé psychologické  pojmy např. myšlení chápe jako mluvení po tichu, popřípadě  svalovou činnost (podle Watsona), která je rozdělena dále na  tři druhy činnosti - verbální aktivitu, aktivitu visuální a  gesta. City jsou rovněž regulovány na fyziologické procesy,  dění vegetativního nervového systému. Vědomí je kategorií,  která se v behaviorismu objevuje až později a je vykládáno jako  vlastnost skrytého (vnitřního) chování. Proces učení je  absolutizován na prioritní vliv prostředí při formování  jedince, z tohoto postoje později vzniká environmentalismus.

Behaviorismus z hlediska širšího pojetí lidské psychiky řeší  vztahy lidské psychiky v rovině existenční dimenze. Subsystémy  nevědomí, vlastního vědomí a intervědomí jsou dle něj  interpretovány jako obsah černé schránky, který lze vymezit  sledováním vztahů organismu a prostředí.

Behaviorismus se vyvíjí v několika fázích, jeho vývoj  směřuje nakonec k určité obrodě mentalismu, lépe řečeno k  přiblížení k původnímu pojetí psychologie 19. století.  Přechází, tak od studia chování zvířat a lidí a přes různé  revize behaviorismu dochází tak k formulování ekologické  psychologie, environmetální psychologie, fyziologické  psychologie a neuropsychologie. Z východiska psychických jevů  založeného na analýze chování a zásadně přírodovědecké  metodologie výzkumu nastává v psychologii jednoznačný příklon  k výkladu chování člověka fyzikálně chemickými, biologickými a  sociálními aspekty. V psychologii se objevují výklady percepce,  učení a pod. založené na syntéze s ostatními přírodovědeckými  disciplínami, objevuji se i směry integrující oblast  psychologie, antropologie a biologie.

Předmětem psychologie (behaviorismu) je podle Watsona, chování  lidí a zvířat. Cílem psychologie má být formulace zákonů  chování, predikce a řízení chování. Vědomí není právoplatným  předmětem vědeckého studia. Myšlení, ale považoval za verbální  chování (subvokální řeč).

Jednotkami chování jsou reflexy nebo spojení podnětu -  reakce, ať již vrozené nebo podmíněné. Hlavní metodou  psychologie je studium podmíněných reflexů, i když ostatní  metody pozorování vnějšího chování, s pomocí nebo bez pomoci  přístrojů jsou také vhodné. Reflexologie založená Sečenovem a  rozpracovaná Pavlovem má v sobě behavioristický postoj ke studiu  psychologie.

Zásadní přínos behaviorismu je i v teorii učení, která je  odlišná od teorie podmiňování ve smyslu Pavlova. Mowrer zavedl tzv.  dvoufaktorovou teorii učení, rozlišující dva typy učení,  znakové učení a učení, které se uplatňuje při řešení problémů  neboli instrumentální podmiňování. Každý z těchto typů učení se  realizuje mechanismem styčnosti a posilování. Posílení může  být „úbytkové“, při něm dochází k redukci pudu (vhodným  příkladem je „odměna“) a posílení „přírůstkové“ (kdy dochází k  indukci dalšího pudu - příkladem je trest). Posílení je  postulováno jako základ v procesu učení. Reflex je považován  např. i za korelaci mezi stimulem a odpovědí. Operativní  podmiňování, prostřednictvím něhož se prokazuje aktivita  subjektu, zahrnuje např. změnu chování v důsledku posílení.

Pro model širšího pojetí lidské psychiky je podnětná environmentální psychologie studující hlouběji závislost  jedince na jednotlivých typech prostředí např.:

 - prostředí předmětná (fyzikální biologické prostředí a  prostředí lidské)

 - prostředí kontextuální (závislost na kulturní podmíněnosti,  generační a pohlavní odlišnosti)

 - prostředí osobní

Unikátní je teorie holografického modelu mozku  amerického psychologa K.H. Pribrama. Tento psycholog se velmi  nově vypořádal s některými mentalistickými termíny, jako je  např. termín obraz a plán. Jeho model mozku se stal  východiskem modelování stavů vědomí. Není bez zajímavosti, že  se tento psycholog ve svém vývoji orientoval i na  transpersonální psychologii a jeho model lze uplatnit v  psychotronice.

„Holografické“ modely souvisí s novým přístupem k podstatě existence lidské psychiky, které naznačují překonání neurofyziologického, či biochemického modelu tvorby psychiky modelem kvantovým. V širším pojetí lidské psychiky je to vyjádřeno v paradigmatu vymezení dvou nosných substrátů psychiky a to „hmotné struktury“ (biologické hmoty organismu a ve vztahu k psychice zvláště nervový systém) a „plasmatické hmoty“ (interakčně plasmatické struktury organismu  a ve vztahu k psychice zvláště tzv. osamostatněná interakčně  plasmatická struktura).

5.2. Celostní psychologie a model širšího pojetí lidské psychiky

5.2. Celostní psychologie a model širšího pojetí lidské psychiky

Celostní psychologie zdůrazňuje prioritu celku neboli (podle  lipské školy gestaltismu) - komplexu. Rozdělením komplexů se  nebudeme zabývat. Jednotlivé komplexy jsou v psychice zařazeny  vždy do vyšších celků. Souhrnem celků je tzv. zážitkový proud  odpovídající celostní kvality např. citu.

Celostní psychologie zastává princip absolutní neskladnosti  prožívání a veškerého duševního života vůbec. Lipská škola  gestaltismu odmítá dělení psychiky na části. Podle ní takové  pojmy jako je počitek, asociace, syntéza, dokonce i podvědomí  nemají smysl, nevystihují totiž psychiku a jsou zbytečné. Z  takovéhoto pohledu je model širšího pojetí lidské psychiky zbytečný. Je to dáno směrem pohledu na lidskou psychiku. Celostní psychologie na ní nahlíží jako na nedělitelný celek, stejně  tak i každý člověk je jeden konkrétní celek, který může být  součásti vyšších sociálních celků jako je rodina a národ.  Nejvyšším a nejčistším celkem je Bůh. Hierarchie celků vytváří  modely v nichž lze hledat souvislosti chování člověka ve  vztahu člověka a prostředí. Model širšího pojetí lidské  psychiky je něco jiného - ten řeší problém informačního procesu  lidské psychiky a jeho čtyř základních vstupů, tj. čtyř  percepčních prostor přírody, společnosti, organismu a paměti.  Širší pojetí lidské psychiky je v určitém smyslu také modelem „gestaltickým“, protože jeho struktura obsahuje dispozice  sloužící k výkladu zákonitostí psychiky, ne však v jejím  obraze a v její podstatě. Tato struktura není však „reálnou  duševní silou“, jejíž nositelem v gestaltismu struktura skutečně  je, ale je jen vyjádřením určitých souvislostí přiřazení  člověka k člověku, společenské reality, přírody a kosmu. Širší  pojetí lidské psychiky je popisným modelem, který odráží  důležité principy vystupující vždy v konkrétních vnitřních a  vnějších vztazích organismu. Celostní psychologie nakonec  nedělá nic jiného. Podle ní každá duševní bytost existuje jako  jeden absolutně konkrétní celek. Tato duševní totalita  individua je dále zasazena do vyšších sociálních celků,  především rodiny a národa, a to vše je nakonec obsaženo v bohu  jako jediném a úplně čistém celku, který nad sebou nemá žádný  celek, ani sám sobě není podcelkem.

Velice podnětnou myšlenkou gestaltismu je teze o isomorfii  světa psychického se světem fyziologickým a se světem  fyzikálním, zvláště se uplatňující ve vývoji psychologického  myšlení. Takovýchto podnětných myšlenek je v gestaltismu  mnoho, zvlášť bych poukázal na dvě a to idea sociálního  prostoru a interpersonální percepce.

Lidská psychika svou působností prolíná více „prostorů“ a  každý prostor pojímá svým specifickým percepčním procesem.  Model širšího pojetí lidské psychiky rozlišuje čtyři druhy  percepčních prostorů a jim adekvátní percepce:

 1. Paměťový percepční prostor (paměť) - tvoří soubor informačních stop individuální, biologické a  předbiologické existence organismu (hmoty) a vědomí, je ryze  vnitřním percepčním prostorem organismu.

 2. Biologický percepční prostor psychiky (organismus) - představuje vlastní  objem biologické hmoty organismu, která se odráží v psychice a  je z její roviny řízena, zároveň tento prostor je rozhraním  její vnitřní a vnější existence, která se diferencuje významově  do dvou dalších percepčních prostor (3. a 4.).

 3. Percepční prostor společenské reality (společnost) – je prostor, ve kterém se člověk pohybuje, tvoří ji masa lidských jedinců a přetvořená příroda lidskou činností - lidskými výtvory a  kulturním dědictvím lidstva.

 4. Přírodní percepční prostor (příroda) - představuje (lidsky nepošpiněnou)  kolíbku v níž se člověk zrodil, není to jen smyslově  postižitelný obzor přírody, ale příroda jako celek i se svými skrytými rozměry vnímanými v souvislosti s distanční (psychotronickou) interakci  organismu a vědomí. 

Hledat